Kardinál Tomáš Špidlík se narodil 17. prosince 1919 v moravských Boskovicích. Po absolvování boskovického gymnázia směřuje na učitelskou dráhu, studuje v Brně na Masarykově univerzitě. Po uzavření vysokých škol nacisty vstupuje do Tovaryšstva Ježíšova, pobývá několik let na Velehradě a po válce odchází studovat do Maastrichtu, kde je r.1949 vysvěcen na kněze.

Protože návrat do komunistického Československa by byl životu nebezpečný, představení jej posílají do Itálie, nejprve je rok ve Florencii a pak v Římě. Zde se stává r. 1951 spirituálem Nepomucena, spolupracovníkem Vatikánského rozhlasu (pravidelně každý pátek, po téměř 60 let, až do dne jeho smrti, jsme mohli slýchat jeho zamyšlení k nadcházející neděli). I když pobývá v Nepomucenu, přísluší do řeholního společenství při Papežském Orientálním Institutu, kde hned po příchodu do Říma začíná studovat a po doktorátu z teologie se tam stává profesorem spirituality křesťanského východu; je autorem mnoha knih a uznávanou autoritou v oboru.

Po roce 1989 kdy končí službu spirituála v Nepomucenu zakládá Centro Studi e Ricerche Ezio Aletti, kde v malé komunitě žije až do své smrti.
Roku 2003 jej papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem. Do svého kardinálského erbu si vložil heslo Ex toto corde ("Z celého srdce").

sobota 17. prosince 2005

Co přát kardinálu Špidlíkovi?

K 85. narozeninám kardinála Špidlíka

„Co tu na tom světě ještě hledám…?“; „Asi mne tu Boží prozřetelnost zapomněla!“, tak si otec Špidlík v poledních letech dost často povzdychl. Nás, jeho žáky, však ani nenapadlo slovutného profesora upozornit na to, že tím porušuje pravidla logiky. Nevštěpoval nám snad on sám, „že lidé se mohou mýlit, ale Boží prozřetelnost že je neomylná“? Rád to dokládá příklady nečekaných zvratů v jeho životě: Studuje jazyky v Brně. Musí však studium nechat, když Němci zavřou vysoké školy. Otevře se mu však cesta do Tovaryšstva Ježíšova. Má být odtransportován do koncentráku, essesmann ho ale Bůh ví proč pošle domů. Komunisti mu znemožní po studiích v Holandsku vrátit se domů jako kněz, otevře se ale možnost práce pro českou církev na vlnách vatikánského rozhlasu, v Nepomucenu a psaním knih. Má jít do holandských misií na Jávu. Představený však nevyřídí včas formality a cesta do misií skončí v Římě. Tu se však mladému jezuitovi otevřou dveře k dálavám spirituality křesťanského Východu.

Příkladů by bylo víc. Nepřekvapí proto když o. Špidlík na otázku žurnalisty: „Kdybyste se měl ohlédnout za svým dosavadním životem, za co Bohu obzvlášť děkujete? odpovídá: «Z mého života na mě nepůsobí příliš velkým dojmem jednotlivé události a zážitky, ale spíš mě občas ohromí jejich nečekaná souvislost».

Ale tím už jsme u Špidlíkova oblíbeného tématu: je jím život. Ten má svůj řád, rytmus, a svou vlastní sílu. „Život je ten který je“, říkává otec Špidlík rád, jako povzbuzení tomu, kdo se neumí smířit s tím, jak věci jsou. Bůh, Život sám, se zjevuje zase jenom skrze život: ne virtuální, vysněný, ale konkrétní život, v jeho tíze, syrovosti, ba i tragice. Je to paradox kříže, na který není ani politický program, ani sociologický průzkum, ani psychologické vysvětlení. Smysl života a kříže se najde jen modlitbou z víry. Motlitba je rozhovor s Bohem Otcem, a patří k životu, protože člověk je bytost dialogická.

Kdo důvěrně rozmlouvá Bohem v srdci, má o něm co říct a jeho slova mají sílu Ducha. Je „teologem“ v nejvlastnějším smyslu, tak jako sv. Jan, jenž dosvědčuje, že «na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh». Víru v sílu duchovního dosvědčují už učedníci otců pouště otázkou ke svému starci: «Otče, řekni mi slovo, jak mám spasit svou duši!». Není proto náhodou, že Špidlík- profesor je i duchovním otcem mnoha synů a dcer, jež doprovází cestou života. A to nejen v živém osobním styku, ale i psaným slovem, korespondencí a prostřednictvím knih.

Otci Špidlíkovi je pětaosmdesát let. K narozeninám se většinou přeje zdraví a dlouhá léta. Pater Špidlík však jednou důvtipně poznamenal, že je to přání v podstatě banální. Ne že by člověk nestál o zdraví a nechtělo by se mu zůstat dlouho živ. Jsou však léta sama o sobě už hodnotou? Vždyť stáří často tíží, když síly ochabují. V životě, říká otec Špidlík, je to tak trochu jak v rozhlase: dají člověku slovo, ale pak mu ho nemilosrdně utnou, když vypršel stanovený čas. Stačil-li nikoliv říct co měl. Z Božího hlediska je to však jiné. Bůh dává život, a dává i čas. Dává ho tolik, kolik je potřeba, abys člověk mohl splnil, k čemu byl povolán.

Je li Boží prozřetelnost neomylná, pak životní příběh otce Tomáš Špidlíka není čirou shodou náhod. Přejeme mu proto, aby mohl završit poslání, jehož důležitost pro celou církev vyzdvihl Jan Pavel II kardinálským purpurem. Ať s posláním mu Bůh dá i všechen potřebný čas! Přejeme to ze srdce otci Kardinálovi, ale ještě víc snad nám.

Článek byl původně napsán pro vatikánské rádio.