Kardinál Tomáš Špidlík se narodil 17. prosince 1919 v moravských Boskovicích. Po absolvování boskovického gymnázia směřuje na učitelskou dráhu, studuje v Brně na Masarykově univerzitě. Po uzavření vysokých škol nacisty vstupuje do Tovaryšstva Ježíšova, pobývá několik let na Velehradě a po válce odchází studovat do Maastrichtu, kde je r.1949 vysvěcen na kněze.

Protože návrat do komunistického Československa by byl životu nebezpečný, představení jej posílají do Itálie, nejprve je rok ve Florencii a pak v Římě. Zde se stává r. 1951 spirituálem Nepomucena, spolupracovníkem Vatikánského rozhlasu (pravidelně každý pátek, po téměř 60 let, až do dne jeho smrti, jsme mohli slýchat jeho zamyšlení k nadcházející neděli). I když pobývá v Nepomucenu, přísluší do řeholního společenství při Papežském Orientálním Institutu, kde hned po příchodu do Říma začíná studovat a po doktorátu z teologie se tam stává profesorem spirituality křesťanského východu; je autorem mnoha knih a uznávanou autoritou v oboru.

Po roce 1989 kdy končí službu spirituála v Nepomucenu zakládá Centro Studi e Ricerche Ezio Aletti, kde v malé komunitě žije až do své smrti.
Roku 2003 jej papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem. Do svého kardinálského erbu si vložil heslo Ex toto corde ("Z celého srdce").

neděle 17. prosince 2006

Na mnogaja ljeta

Otci kardinálovi Tomáši Špidlíkovi

Když Tomáš kardinál Špidlík vedl v roce 1995 exercicie ve Vatikáně, mohl už sotva stát na nohou, a svěřil se svým blízkým ho Pán už asi volá. Uplynulo víc jak deset let, otec Špidlík se stal kardinálem a jeho aktivity se zmnohonáslobily. 17. prosince se dožívá v plné svěžesti 87 let. Je to málo, je to hodně, nebo je to náhoda? Či může to bý pravda že by ho tu na zemi, jak On sám žertovně rád říká, Prozřetelnost zapoměla?

Co je to vlastně čas? Docela nedávno se sám otec kardinál nad touto filosoficko-teologickou otázkou na vlnách vatikánského rozhlasu zamýšlel. Jistě se na nás nebude zlobit, vztáhneme-li jeho vlastní slova na něj samého. Čas, stejně jako život, řekl tehdy otec Špidlík, dává Bůh. A ten nedává nikomu prázdný čas, aby si ho sám zaplnil. Prozřetelnost určila každému od věků jistý úkol. Záleží ovšem na jeho svobodném souhlasu s vůlí Boží spolupracovat; nesmí si ji ovšem vymýšlet, musí ji hledat. Dal by se rozdíl mezi profánním a biblickým využitím času osvětlit tímto přirovnáním. Zavolají někoho, aby promluvil do rádia. Řeknou mu: „Dáme vám k dispozici čtvrt hodiny.“ – „A o čem mám mluvit?“ – „Vyberte si sám téma, které se vám hodí. Ale počítejte s tím, že nesmíte překročit čtvrt hodiny. Ať tedy nezůstane váš proslov nedokončený!“ Ale můžeme si představit i jinou situaci. Ti, co zavolali mluvčího do rádia, mu řeknou: „Slyšeli jsme, že jste byl na světovém kongresu.. Byli bychom rádi, abyste o jeho tématu podal obsažný referát našim posluchačům.“ – „Obsažný referát! A kolik času mi dáte, abych o tom mluvil?“ – „Tolik, kolik budete potřebovat k tomu, aby byl váš doklad skutečně obsažný a úplný.“
Ten první případ je symbol pojetí profánního, ten druhý nás uvádí do myšlení biblického.

Světci se často těšili na smrt. Přáli si být co nejdříve s Bohem. Ale neodpírali poslání. Je známá episoda z života sv. Ignáce z Loyoly. Jeho společník P. Laynez se vrátil velice unavený z cesty. Ignác mu dal otázku: „Představte si, že by vám dal Bůh na vybranou: buď hned zemřít a jít do nebe anebo tu na zemi zůstat s nadějí, že ještě něco dobrého uděláte, ale bez záruky nebe. Co byste si vybral?“ „Samozřejmě to první“ zněla odpověď. Sv. Ignác pokýval hlavou a dodal: „Já myslím, že bych si vybral to druhé i s velkým rizikem pro mne samého. Vždyť moci udělat něco dobrého, něco pro Boží slávu je cíl života.“

Něco podobného čteme i v životopise sv. Martina z Tours. Už byl na prahu smrti. Ale jeho učedníci plakali: „Proč nás, otče, opouštíš? Co si bez tebe počneme?“ Sv. Martina to dojalo a modlil se: „Jsem-li ještě potřebný, neodpírám pracovat.“ Co lepšího tedy můžeme i my očekávat od času, který máme před sebou, než vědomí, že jsme potřební, že máme úkol, že naplníme čas, který dostáváme jako velký Boží dar».

Když si lidé připíjejí na zdraví, obyčejně přidávají: „A ještě na mnoho dalších let!“ Mladí to berou jako samozřejmé. Staří se zamyslí a odhadují, s kolika léty se dá ještě rozumně počítat. Otázka však není úplně správně položená. Lepší by bylo ptát se následovně: „Jakou práci ode mne Pán Bůh ještě čeká? Jaký úkol mám v životě ještě splnit?“ Je-li to opravdu Boží vůle, pak léta nepochybí. Čas budeme mít k dispozici jistě.

Tolik slova samotného autora, otce Špidlíka. Co dodat? Henry Nouwen kdysi napsal, že potřebujeme, kdo by nás duchovně doprovázel a nám pomohl se zakořenit v hloubi vlastního já, kde sídlí Bůh. Kdo kardinála Špidlíka zná, byť třeba jenom z knih, ví jaký má dar, přivést člověka do kontaktu s Bohem, probudit v něm chuť věřit a vůli žít. To je smysl duchovního otcovství. A tak Vám tedy otče kardinále Špidlíku vyprošujeme ještě mnoho dalších let „mnogaja blagaja ljétá!“. Pro Vás samého, ale jistě nám prominete, že víc ještě – kvůli nám!

Článek byl původně napsán pro vatikánské rádio.