Kardinál Tomáš Špidlík se narodil 17. prosince 1919 v moravských Boskovicích. Po absolvování boskovického gymnázia směřuje na učitelskou dráhu, studuje v Brně na Masarykově univerzitě. Po uzavření vysokých škol nacisty vstupuje do Tovaryšstva Ježíšova, pobývá několik let na Velehradě a po válce odchází studovat do Maastrichtu, kde je r.1949 vysvěcen na kněze.

Protože návrat do komunistického Československa by byl životu nebezpečný, představení jej posílají do Itálie, nejprve je rok ve Florencii a pak v Římě. Zde se stává r. 1951 spirituálem Nepomucena, spolupracovníkem Vatikánského rozhlasu (pravidelně každý pátek, po téměř 60 let, až do dne jeho smrti, jsme mohli slýchat jeho zamyšlení k nadcházející neděli). I když pobývá v Nepomucenu, přísluší do řeholního společenství při Papežském Orientálním Institutu, kde hned po příchodu do Říma začíná studovat a po doktorátu z teologie se tam stává profesorem spirituality křesťanského východu; je autorem mnoha knih a uznávanou autoritou v oboru.

Po roce 1989 kdy končí službu spirituála v Nepomucenu zakládá Centro Studi e Ricerche Ezio Aletti, kde v malé komunitě žije až do své smrti.
Roku 2003 jej papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem. Do svého kardinálského erbu si vložil heslo Ex toto corde ("Z celého srdce").

čtvrtek 17. prosince 2009

Kardinál Špidlík utkal originální teologickou vizi

Benedikt XVI. při mši sv. v kapli Redemptoris Mater
při 10. výročí kaple, v den 90-tých narozenin kardinála Špidlíka

Drazí přátelé,
Dnešní liturgií vstupujeme do poslední etapy adventu, která nás vybízí zintensivnit naši přípravu, abychom s vírou a radostí slavili Narození Páně a s vnitřním úžasem přijímali Boha, který se stává bližním člověka, každého z nás.
První čtení nám prezentuje starého Jákoba, který shromažďuje své děti, aby jim požehnal: je to velmi intenzivní a dojemná událost. Toto požehnání je jakousi pečetí věrnosti smlouvy s Bohem, ale také prorockou vizí, která hledí kupředu a uděluje poslání. Jákob je otcem, kterému se, prostřednictvím jeho ne vždy přímých cest dějinami, dostává radosti, shromáždit kolem sebe své děti a vytyčit budoucnost jim a jejich potomstvu. Dnes jsme slyšeli především slova určená kmenu Judy, u kterého vyzvedává jeho královskou moc, představovanou lvem, a také Davidovu vládu, znázorněnou žezlem, vladařskou holí, což je narážka na příchod Mesiáše. V tomto dvojím obraze tak prosvítá budoucí tajemství lva, který se stává beránkem, králem, jehož vladařskou holí je Kříž, znamení pravé královské hodnosti. Jákob vzal postupně na vědomí primát Boha, pochopil, že jeho cesta je řízena a nesena věrností Pánovou, a že nemůže odpovědět jinak než úplným přilnutím ke smlouvě a k Božímu plánu spásy.
Úryvek z Matoušova evangelia nám podává „rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova“ (Mt 1,1), zdůrazňuje a dále rozvíjí věrnost Boha příslibům, které On uskutečňuje nejenom prostřednictvím lidí, ale spolu s nimi a někdy – jako v případě Jákoba – i cestami klikatými a nepředvídanými. Očekávaný Mesiáš, jenž je obsahem příslibu, je pravým Bohem, ale také pravým člověkem, Synem Božím, ale také Synem, narozeným z Panny, Marie z Nazaretu, posvátného těla Abrahamova, v jehož potomstvu budou požehnány všechny národy země (srov. Gen 22,18). V tomto rodokmenu jsou kromě Marie připomenuty také čtyři další ženy. Nejsou to však Sára, Rebeka, Lia, Ráchel, tedy velké postavy dějin Izraele. Jsou to paradoxně čtyři pohanky: Rachab, Rut, Batšeba, Támar, které zdánlivě „narušují“ čistotu rodokmenu. V těchto pohanských ženách, které se objevují v rozhodujících bodech dějin spásy, však prosvítá tajemství církve pohanů, univerzalita spásy. V těchto pohanských ženách se zjevuje budoucnost, univerzálnost spásy. Jsou také hříšnicemi a tak se v nich objevuje i tajemství milosti. Nejsou to naše skutky, které vykupují svět, nýbrž Pán, který nám dává pravý život. Jsou to právě hříšnice, ve kterých se zjevuje velkolepost milosti, kterou máme všichni zapotřebí. Tyto ženy, nicméně, dávají příkladnou odpověď na věrnost Boha, projevují víru v Boha Izraele. Vidíme tak prosvítat církev pohanů, tajemství milosti, víru jako dar a jako cestu ke společenství s Bohem. Matoušův rodokmen není pouhý seznam pokolení. Jsou to dějiny, které uskutečňuje v první řadě Bůh, ale spolu s odpovědí lidstva. Je to rodokmen milosti a víry. A právě na absolutní věrnosti Boha a pevné víře těchto žen stojí uskutečňování příslibů daných Izraeli.
Jákobovo požehnání dobře zapadá do dnešního krásného jubilea 90. narozenin drahého kardinála Špidlíka. Jeho dlouhý život a jeho jedinečná pouť víry dosvědčují, jak Bůh vede toho, kdo se Mu svěřuje. Prošel však také bohatým myšlenkovým vývojem a vždy s nadšením a s hlubokým přesvědčením tvrdil, že centrem veškerého Zjevení je Trojosobní Bůh a že člověk, stvořený k jeho obrazu, je v důsledku toho podstatným tajemstvím svobody a lásky, jež se uskutečňuje ve sdílení: samotném způsobu bytí Boha. Toto sdílení neexistuje samo pro sebe, ale vychází – jak neúnavně hlásá východní křesťanství – z božských Osob, které se svobodně milují. Svoboda a láska, konstitutivní prvky osoby, nejsou pochopitelné prostřednictvím racionálních kategorií, takže osobě nelze porozumět jinak než v tajemství Krista, pravého Boha a pravého člověka, a ve společenství s Ním, což se stává přijetím „boholidství“ do samotné naší existence. Kardinál Špidlík, věren tomuto principu utkal během let teologickou vizi, jež je živá a v mnoha aspektech originální. Organicky se v ní sbíhají křesťanský Východ a Západ a vzájemně se v ní obohacují svými dary. Jejím základem je život v Duchu; princip poznání - láska; studium - iniciace duchovní paměti; dialog s konkrétním člověkem - neodmyslitelné kritérium a jeho kontext, totiž stále živé tělo Kristovo, kterým je Jeho církev. S touto teologickou vizí je těsně spjato uplatňování duchovního otcovství, které kardinál Špidlík praktikoval a nadále vykonává. Mohli bychom dnes říci, že dnes se kolem něho při slavení božských tajemství shromáždilo „malé duchovní potomstvo“, centrum Aletti, které pěstuje jeho cennou nauku, z níž těží plody nových intuicí a nového bádání také prostřednictvím umělecké tvorby. V tomto kontextu se mi zdá, že je obzvláště krásné zmínit svazek mezi teologií a uměním, jenž vyplynul z jeho myšlení. Uplynulo totiž deset let od doby, kdy můj ctihodný a milovaný předchůdce, Boží služebník Jan Pavel II., konsekroval tuto kapli Redemptoris Mater a přitom prohlásil, že „toto dílo je výrazem teologie obou plic, z níž může církev třetího tisíciletí čerpat novou vitalitu“. Papež pak pokračoval: „Obraz Redemptoris Mater (Matky Vykupitele), který září ze středu hlavní stěny, nám klade před oči tajemství lásky Boha, který se stal člověkem, aby dal nám, lidským bytostem schopnost stát se dětmi Božími… (a to je) poselství spásy a radosti, které Kristus, narozený z Marie, přinesl lidstvu“ (Insegnamenti XXII, 2, str. 895).
Vám drahý kardinále Špidlíku, přeji z celého srdce hojnost Pánových milostí, abyste nadále osvěcoval moudrostí členy „Centra Aletti“ a všechny jeho duchovní syny. Při následujícím slavení posvátných tajemství každého svěřím mateřské ochraně Matky Vykupitele a budu vyprošovat od božského Slova, které přijalo naše tělo, světlo a pokoj, zvěstované andělům v Betlémě.

Přeložil P. Milan Glaser, Česká sekce RV

Cardinale Špidlík ha intessuto una teologia originale

CELEBRAZIONE EUCARISTICA CON LA COMUNITÀ
DEL CENTRO "ALETTI" DI ROMA
IN OCCASIONE DEL 90° COMPLEANNO DEL CARDINALE TOMÁŠ ŠPIDLÍK, S.I.

OMELIA DEL SANTO PADRE BENEDETTO XVI

Cari amici,

con l’odierna Liturgia entriamo nell’ultimo tratto del cammino dell’Avvento, che esorta ad intensificare la nostra preparazione, per celebrare con fede e con gioia il Natale del Signore, accogliendo con intimo stupore Dio che si fa vicino all’uomo, a ciascuno di noi.

La prima lettura ci presenta l’anziano Giacobbe che raduna i suoi figli per la benedizione: è un evento di grande intensità e commozione. Questa benedizione è come un sigillo della fedeltà all’alleanza con Dio, ma è anche una visione profetica, che guarda in avanti e indica una missione. Giacobbe è il padre che, attraverso le vie non sempre lineari della propria storia, giunge alla gioia di radunare i suoi figli attorno a sé e tracciare il futuro di ciascuno e della loro discendenza. In particolare, oggi abbiamo ascoltato il riferimento alla tribù di Giuda, di cui si esalta la forza regale, rappresentata dal leone, come pure alla monarchia di Davide, rappresentata dallo scettro, dal bastone del comando, che allude alla venuta del Messia. Così, in questa duplice immagine, traspare il futuro mistero del leone che si fa agnello, del re il cui bastone di comando è la Croce, segno della vera regalità. Giacobbe ha preso progressivamente coscienza del primato di Dio, ha compreso che il suo cammino è guidato e sostenuto dalla fedeltà del Signore, e non può che rispondere con adesione piena all’alleanza e al disegno di salvezza di Dio, diventando a sua volta, insieme con la propria discendenza, anello del progetto divino.

Il brano del Vangelo di Matteo ci presenta la "genealogia di Gesù Cristo figlio di Davide, figlio di Abramo" (Mt 1,1), sottolineando ed esplicitando ulteriormente la fedeltà di Dio alla promessa, che Egli attua non soltanto mediante gli uomini, ma con loro e, come per Giacobbe, talora attraverso vie tortuose e impreviste. Il Messia atteso, oggetto della promessa, è vero Dio, ma anche vero uomo; Figlio di Dio, ma anche Figlio partorito dalla Vergine, Maria di Nazaret, carne santa di Abramo, nel cui seme saranno benedetti tutti i popoli della terra (cfr Gen 22,18). In questa genealogia, oltre a Maria, vengono ricordate quattro donne. Non sono Sara, Rebecca, Lia, Rachele, cioè le grandi figure della storia d’Israele. Paradossalmente, invece, sono quattro donne pagane: Racab, Rut, Betsabea, Tamar, che apparentemente "disturbano" la purezza di una genealogia. Ma in queste donne pagane, che appaiono in punti determinanti della storia della salvezza, traspare il mistero della chiesa dei pagani, l’universalità della salvezza. Sono donne pagane nelle quali appare il futuro, l’universalità della salvezza. Sono anche donne peccatrici e così appare in loro anche il mistero della grazia: non sono le nostre opere che redimono il mondo, ma è il Signore che ci dà la vera vita. Sono donne peccatrici, sì, in cui appare la grandezza della grazia della quale noi tutti abbiamo bisogno. Queste donne rivelano tuttavia una risposta esemplare alla fedeltà di Dio, mostrando la fede nel Dio di Israele. E così vediamo trasparire la chiesa dei pagani, mistero della grazia, la fede come dono e come cammino verso la comunione con Dio. La genealogia di Matteo, pertanto, non è semplicemente l’elenco delle generazioni: è la storia realizzata primariamente da Dio, ma con la risposta dell’umanità. È una genealogia della grazia e della fede: proprio sulla fedeltà assoluta di Dio e sulla fede solida di queste donne poggia la prosecuzione della promessa fatta a Israele.

La benedizione di Giacobbe si accosta molto bene all’odierna felice ricorrenza del 90.mo compleanno del caro Cardinale Špidlík. La sua lunga vita e il suo singolare cammino di fede testimoniano come sia Dio a guidare chi a Lui si affida. Ma egli ha percorso anche un ricco itinerario di pensiero, comunicando sempre con ardore e profonda convinzione che il centro di tutta la Rivelazione è un Dio Tripersonale e che, di conseguenza, l’uomo creato a sua immagine è essenzialmente un mistero di libertà e di amore, che si realizza nella comunione: il modo stesso di essere di Dio. Questa comunione non esiste per se stessa, ma procede – come non si stanca di affermare l’Oriente cristiano – dalle Persone divine che liberamente si amano. La libertà e l’amore, elementi costitutivi della persona, non sono afferrabili per mezzo delle categorie razionali, per cui non si può comprendere la persona se non nel mistero di Cristo, vero Dio e vero uomo, e nella comunione con Lui, che diventa accoglienza della "divinoumanità" anche nella nostra stessa esistenza. Fedele a questo principio, il Cardinale Špidlík ha intessuto lungo gli anni una visione teologica vivace e, per molti aspetti, originale nella quale confluiscono organicamente l’Oriente e l’Occidente cristiani, scambiandosi reciprocamente i loro doni. Il suo fondamento è la vita nello Spirito; il principio della conoscenza: l’amore; lo studio: un’iniziazione alla memoria spirituale; il dialogo con l’uomo concreto: un criterio indispensabile, e il suo contesto: il corpo sempre vivo di Cristo, che è la sua Chiesa. Strettamente legato a questa visione teologica è l’esercizio della paternità spirituale, che il Cardinale Špidlík ha costantemente svolto e continua a svolgere. Oggi, potremmo dire che si raduna attorno a lui, nella celebrazione dei Divini Misteri, una sua "piccola discendenza" spirituale, il Centro Aletti, che vuole raccogliere il suo prezioso insegnamento, facendolo fruttificare con nuove intuizioni e nuove ricerche, anche attraverso la raffigurazione artistica. In questo contesto, mi sembra particolarmente bello sottolineare il legame tra teologia ed arte scaturito dal suo pensiero. Ricorrono infatti dieci anni da quando il mio venerato e amato predecessore, il Servo di Dio Giovanni Paolo II, ha dedicato questa Cappella, la Redemptoris Mater, affermando che "quest’opera si propone come espressione di quella teologia a due polmoni dalla quale può attingere nuova vitalità la Chiesa del terzo millennio". E continua il Papa: "L’immagine della Redemptoris Mater, che campeggia nella parete centrale pone davanti ai nostri occhi il mistero dell’amore di Dio, che si è fatto uomo per dare a noi, esseri umani, la capacità di diventare figli di Dio… (É il) messaggio della salvezza e di gioia che Cristo, nato da Maria, ha portato all’umanità" (Insegnamenti XXII, 2 [1999], p. 895).

A Lei, caro Cardinale Špidlík, auguro di vero cuore l’abbondanza delle grazie del Signore, perché continui ad illuminare con sapienza i Membri del "Centro Aletti" e tutti i suoi figli spirituali. Continuando la Celebrazione dei Santi Misteri, affido ciascuno alla materna protezione della Madre del Redentore, invocando dal Verbo divino, che ha assunto la nostra carne, la luce e la pace annunciata dagli Angeli a Betlemme. Amen

Cappella Redemptoris Mater del Palazzo Apostolico Vaticano
Giovedì, 17 dicembre 2009

čtvrtek 10. prosince 2009

Ex toto corde

K 90. narozeninám Tomáše kardinála Špidlíka

Ve čtvrtek, 17.12. 2009, se Tomáš kardinál Špidlík, dožívá 90 let. Je to úctyhodný věk a není divu, že gratulanti stojí ve frontě. Vždyť otec Špidlík je mezinárodně znám a vždy se vyznačoval tím, co dělá osobnost osobností: vztahy s ostatními. Nabízená přátelství rád přijímá, ale také dává. Jeho okruh přátel je proto mimořádně široký. Radujeme se z toho, že Boží Prozřetelnost – jak on sám rád žertovně poznamenává – „ho tady dole zapomněla“ a my ho tak máme stále ještě mezi námi. Samo o sobě by to stačilo být Bohu vděčný a oslavovat, zejména když víme, že letos na jaře po nešťastném pádu doma, mu hrozila vážná újma na zdraví.
Děkujeme-li Pánovi za uplynulých 90 let života Tomáše Špidlíka, hledíme zpět, abychom spolu s ním bilancovali úctyhodné životní dílo universitního profesora a duchovního otce. Jen namátkou zmiňme: 37 let byl spirituálem československé koleje Nepomucenum; 38 let profesorem Papežského Orientálního Institutu; víc než 58 let pravidelně spolupracuje s Radio Vaticana; je autorem stovky odborných studií, článků, konferencí homilií a úvah, desítek vědeckých knih; těší se z překladů jeho spisů do mnoha cizích jazyků, včetně arabštiny; a je doslova zahrnut čestnými doktoráty, vyznamenáními a cenami, z nichž medaile Karla Kramáře za „dlouholeté zásluhy o demokracii a svobodu myšlení“, udělená P. Špidlíkovi premiérem české vlády Janem Fischerem 13. listopadu, je zatím jen poslední v řadě.
Zní to až pohádkově: syn ševce z Boskovic na Moravě se svou houževnatostí a pílí se vypracuje na mezinárodně uznávaného odborníka na spiritualitu křesťanského Východu; papež Jan Pavel II. ho pozve vést duchovní cvičení ve Vatikánu, kterých se sám zúčastní. Následně nechá vyzdobit kapli Redemptoris Mater v Apoštolském paláci – kde exercicie probíhaly – Špidlíkovou teologií v mozaice a nakonec jej jmenuje kardinálem svaté církve římské. Jsou to výmluvná gesta uznání slovanského papeže přínosu českého jezuity k tomu, aby církev opět dýchala oběma stranami plic. Není divu, že radost z toho přesáhne konfesijní hranice: jako první gratuluje z Taizé Roger Schutz, zatímco pravoslavný rumunský metropolita, pozdější patriarcha Daniel, nazve čerstvě jmenovaného kardinála „teologem nerozdělené církve“. To vše je nevídaná čest pro samotného Tomáše Špidlíka, pro celý český národ, církev i jesuitský řád. Dodat lze snad jen to, co málo kdo ví: při posledním konkláve, ze kterého vyšel jako papež Benedikt XVI, byl otec Špidlík vybrán, aby promluvil ke kardinálskému sboru v Sixtinské kapli bezprostředně před začátkem hlasování.
To už však je historie. Podávají-li si u otce kardinála kliku preláti, politici, profesoři, básníci, výtvarní umělci, a tucty jeho duchovních dcer a synů, pak ne proto, aby se nostalgicky vraceli do minulosti, nýbrž aby s ním diskutovali aktuální výzvy dneška. Je to až k nevíře: devadesátiletý kmet, který by se mohl utěšovat vzpomínkami na staré dobré časy, žije zcela přítomností, nad jejímiž otázkami rozjímá z fundusu své lidské zkušenosti, intelektuálního rozhledu a spirituálně-teologické hloubky; s někdy až drsným realismem konstatuje neduhy doby a zároveň oplývá inspirativními myšlenkami pro budoucnost – a hlavně nadějí.
S paterem Špidlíkem se dá mluvit o všem, o světě i o Bohu. Erudovaný emeritní profesor se přitom ani rád neposlouchá, ani nechce oslnit svou vzdělaností, nýbrž nabízí věcný dialog, se skutečným zájmem o názor druhého. Nedělá to pouze z taktu, ale z přesvědčení, že boží pravda je živá a proto nemůže být objektivní jistotou, nýbrž zůstává tajemstvím. Boha nám neodhalí vědecká metodika, ale jen dialog živých osob v lásce. Proto rozhovor se starcem Tomášem vždy otevírá osvěžující duchovní obzor, často odlehčující formou vtipu. Člověk pookřeje a nechce se mu odejít. Uvěří, že ani ve světě, ani v osobním životě není situace, která by se vymykala Boží Prozřetelnosti. Bůh není mrtvou ideou, nýbrž Otcem, který hovoří konkrétností života. Člověk tu pochopí, co znamená ono ignaciánské „vidět Boha ve všech věcech“.
Mluvit o Bohu však nestačí. Je nutné mluvit s Bohem, vést s Ním osobní dialog, to jest modlit se. Taková modlitba už není jednotlivým aktem rozumu a vůle, ale stává se trvalým postojem k Bohu celého člověka – modlitbou srdce. Křesťanský Východ vidí v čistém srdci místo Boží přítomnosti a zdroj poznání Božích tajemství. Modlitba přechází v teologii, teologie v kontemplaci, kontemplace v poznání. Kdo se setkal s otcem Špidlíkem, vnímá, jak je u něj věda propojená s životem modlitby. Proto je jeho teologie tak konkrétní, osobní a živá. Živá, nejen protože prožitá, ale i protrpěná.
Nebylo a dodnes není totiž lehké obhájit v západním akademickém světě srdce jako zdroj teologického poznání, proti námitce, že se tu zaměňuje věda se slovanským sentimentalismem. Stálo trpělivost a námahu, prosadit, že srdce u východních autorů znamená celistvost člověka, který poznává Boha bytostně, celým životem, tedy srdcem, proti racionalismu, který vtěsnává živého Boha do mrtvých pojmů rozumu. Bůh Abraháma, Izáka a Jakuba se chápání vědeckou metodou vymyká, dá se ale poznat intuicí, citem jeho živé přítomnosti ve vlastním životě. Intuice je pak vlastní umělcům, proto pro Špidlíka umění a teologie patří k sobě. Vždyť Boží pravdy spíš než definicemi se vyjadřují symbolickou mluvou obrazů. Proto si kardinál Špidlík cení ikon – ne jako okrasy, ale jako teologie v barvách. Teolog musí mít smysl pro krásu, která je viděním Božského ve formách tohoto světa. Platí tu však, že Boha uzří jen ti, kdo mají čisté srdce (Mt 5,8). Podle Tomáše Špidlíka je to právě slovanská spiritualita srdce, která může být v současné – technickou mentalitou a legalismem poznamenané – Evropě skutečným přínosem. Celým svým dílem staví otec Špidlík do centra zájmu člověka jako osobu ve své jedinečnosti a neopakovatelnosti. Je však na nás, abychom zúročili Špidlíkův odkaz zejména pro českou teologii. Při převzetí čestného doktorátu na Karlově Univerzitě v Praze roku 2000 prof. Špidlík řekl: „Po době osamocení máme touhu zařadit se do světového myšlení. Ale musíme si být vědomi, že tam máme najít i své charakteristické místo. Za padesát let svého putování světem jsem měl mnoho příležitostí k zamyšlení nad identitou české duchovní tradice.“ Když Špidlík cituje Jiřího Wolkera, nejen cizinci, ale i sami Češi žasnou nad tím, jak ryzí personalismus dokáže vytěžit z jeho veršů.
V době, kdy vstupujeme do Evropy, je tedy radno naslouchat slovu Čecha, který stykem s evropským a světovým kulturním prostředím svou identitu nejen neztratil, ale vytříbil a rozvinul, ba dokázal dokonce cizí prostředí i obohatit. Není to věru málo, dostat jako Čech od presidenta Itálie vyznamenání za přínos italské kultuře! Osobnost Tomáše Špidlíka je proto paradigmatem Evropana a zosobněním možností české existence ve světě.
Starý kontinent čeká na duchovní syntézu Východu a Západu, kterou by mohl nabídnout jako svůj přínos novým národům, jež vystupují na scénu globalizujícího se světa. Syntéza evropské spirituality však nemůže být pouhým encyklopedickým výčtem názorů, ani jejich povrchním kompromisem. Může být však mozaikou nové krásy zrozené z hlubin srdce živých osob, spojených poutem přátelství. „Ex toto corde“ (z celého srdce) hlásá heslo na kardinálském erbu Tomáše Špidlíka. Povzbuzuje nás k naději, ale i odvaze, důvěřovat vlastnímu srdci, ba dokonce věřit v jeho neomylnost, bije-li v rytmu Božího dechu v nás.

Předneseno na oslavě devadesátin kardinála Špidlíka v Nepomucenu, 10.12.2009