Kardinál Tomáš Špidlík se narodil 17. prosince 1919 v moravských Boskovicích. Po absolvování boskovického gymnázia směřuje na učitelskou dráhu, studuje v Brně na Masarykově univerzitě. Po uzavření vysokých škol nacisty vstupuje do Tovaryšstva Ježíšova, pobývá několik let na Velehradě a po válce odchází studovat do Maastrichtu, kde je r.1949 vysvěcen na kněze.

Protože návrat do komunistického Československa by byl životu nebezpečný, představení jej posílají do Itálie, nejprve je rok ve Florencii a pak v Římě. Zde se stává r. 1951 spirituálem Nepomucena, spolupracovníkem Vatikánského rozhlasu (pravidelně každý pátek, po téměř 60 let, až do dne jeho smrti, jsme mohli slýchat jeho zamyšlení k nadcházející neděli). I když pobývá v Nepomucenu, přísluší do řeholního společenství při Papežském Orientálním Institutu, kde hned po příchodu do Říma začíná studovat a po doktorátu z teologie se tam stává profesorem spirituality křesťanského východu; je autorem mnoha knih a uznávanou autoritou v oboru.

Po roce 1989 kdy končí službu spirituála v Nepomucenu zakládá Centro Studi e Ricerche Ezio Aletti, kde v malé komunitě žije až do své smrti.
Roku 2003 jej papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem. Do svého kardinálského erbu si vložil heslo Ex toto corde ("Z celého srdce").

středa 30. června 2010

Spiritualita pro globalizující se svět

K duchovnímu odkazu Tomáše Špidlíka

Kdysi jsem četl o anglo-americkém magnátovi železnic Hammerovi, že patřil k lidem, kteří aby věděli, co se děje ve světě, nemuseli číst noviny. Stýkal se totiž s aktéry světového dění přímo. Přichází mi to na mysl, když pročítám novinové ohlasy na smrt kardinála Tomáše Špidlíka. Nechci přehánět, nicméně mohu dosvědčit, že kruh jeho přátel čítal mnoho vlivných lidí, od podnikatelů, přes žurnalisty, diplomaty, politiky až k prezidentům. Nenavštěvovali ho přitom z pouhé zdvořilosti, ale proto, že rozhovory s dobře informovaným kardinálem byly i pro ně inspirativní. Otec Špidlík viděl leckterou souvislost na rovině Ducha, která normálně člověku uniká. Měl kořeny zapuštěné na Velehradě, žil ve Věčném městě a uvažoval v globálních dimenzích. Není proto náhodou, že Villiam Bucherta v MF Dnes z 19. dubna ve fejetónu nazvaném „Špidlíkův svět obrazů skrze okno šanghajského hotelu“ rozmýšlí o „jednom z nejpozoruhodnějších Čechů naší doby“ zrovna v Číně. Z hotelového okna ve třicátém patře vidí Šanghaj, město, které „chce v sobě spojit vitalitu Hongkongu, slávu Londýna, rozmanitost New Yorku a přitom disponovat více penězi než všechna tato tři města dohromady“. Při pohledu na tuto „ikonu“ nové Číny se vynořují v mysli autora vzpomínky na setkání s P. Špidlíkem, který mu před lety líčil sílu obrazů: „Co nevidíte, jako by neexistovalo. Dnešní svět je svět obrazů.“ Skrze tato kardinálova slova pozoruje Bucherta onen nový „pupek světa“ a konstatuje, jak málo si uvědomujeme a připouštíme novou skutečnost, jak málo – na rozdíl od Špidlíka – chápeme svět v obrazech.

Možná, že ve světle Buchertova šanghajského zamyšlení lépe chápeme význam ikon, který se nám otec Špidlík snažil zprostředkovat. Skrývá se za nimi zcela stará a zároveň překvapivě aktuální pravda, že obraz je silnější než slovo. Zatímco Východ uvažuje v obrazech a symbolech, které svou konkrétností pronikají duši a otevírají ji k nekonečnu, Západ nerad opouští rámec vysvětlení a přesných definic, do kterých by nejraději vtěsnal i živého Boha. Tento rozdíl mentalit P. Špidlík rád vysvětloval příkladem: Západní profesor říká studentům: „Teď vám to vysvětlím. A neporozumíte-li tomu, budu vám to muset nakreslit.“ Východ postupuje jinak: „Já vám to nakreslím,“ dí profesor, „a když to nepochopíte, tak vám to holt vysvětlím.“ Převedeme-li to na duchovní rovinu, můžeme říct, že dnes nestačí vysvětlovat víru, je zapotřebí uzřít Boha. Už ve 4. století napsal Evagrius Pontský, že „kdo Boha neviděl, neměl by o něm ani mluvit.“ A ještě před ním ujišťuje evangelista Jan, že hlásá jen to, „co jsme na vlastní oči viděli,…“ (1 Jan 1, 1) A není též příznačná chuť současníků spíš než číst knihy, jet vidět Turínské plátno?

Vraťme se však s Buchertou do Šanghaje. Svět se mění tempem, kterému nestačíme a lapáme po spiritualitě, které se nedostává. Právě tu autor vyzdvihuje dvě Špidlíkovy „vlastnosti hodné následování“ vnitřní svobodu, kterou si nenechal nikým vzít a otevřenost a vlídnost k ostatním. Hledal duchovní souznění s druhými, snažil se vybudovat mosty mezi evropským Východem a Západem. Dodejme k tomu z jakého přesvědčení tak činil. Právě proto, že otec Špidlík myslel v obrazech, jak dokazují například sbírky jeho pohádek, viděl dál a tušil nebezpečí, že Evropa promarní své duchovní dědictví, nespojí-li ho v harmonickou mozaiku své duchovní zkušenosti, kterou by mohla předat nově vystupujícím národům na jevišti světa. V tom viděl své povolání živené přesvědčením, že tmelícím prvkem nové duchovní Evropy je slovanská spiritualita srdce.

Špidlík se nezabýval Východem, ani z nostalgie po vyčpělém panslavismu, ani z odmítání postmodernity západu, nýbrž aby z duchovní zkušenosti počátků čerpal svěžest pro současnost, v mnohém směru podobnou pozdnímu starověku. Jeho teologie a spiritualita je nosnou orientací v globalizujícím se světě tím, že ukazuje současnému člověku krásu Kristovy boho-lidské tváře, krásu, která podle Dostojevského spasí svět. Ježíšova tvář dává svou lidskou konkrétností jistotu vztahu a svým božstvím onu vnitřní svobodu, kterou ocenil Bucherta možná teprve v Číně. Jako Evropan spirituálně zvládnout obraz kypícího asiatského světa a nepropadnout depresi může jen člověk s mentální dynamikou Špidlíka, kterou udivoval své okolí ještě v devadesáti letech. Její tajemství však nutno hledat v osobě Krista, se kterým žil otec Tomáš v neustálém spojení tak, že prosvítal jeho vlastní tváří. Zde nacházíme odpověď na otázku, proč ve Špidlíkově přítomnosti ztrácel člověk strach z budoucnosti a nacházel chuť žít právě dnes a právě v tomto světě.

Možná budeme mít zapotřebí časový odstup, než objevíme aktuálnost jeho duchovního odkazu, v němž univerzálnost neruší osobní jedinečnost. Každý křesťan je povolán, namalovat svým životem ikonu Krista a dopomáhat druhým, aby i v nich vynikla v plnosti barev a harmonicky doplnila ikony druhé. Je podivuhodnou shodou okolností, že nejvřelejší slova kondolence přišly do Říma od českého diplomata rovněž z Číny: „Špidlíkova moudrost, laskavost, schopnost hledat a nalézat v lidech to nejlepší, mi budou opravdu velmi chybět“, znějí slova psaná z Pekingu.

Přesuňme se však z východu na západ. Že Špidlíkova spiritualita oslovovala i hektický americký svět, dokazuje řeč kterou napsal Anthony J. Cernera, Ph.D., Rektor SACRED HEART UNIVERSITY v Connecticut, kterou uvádíme:

„Přes půl století vyzařovala vznešená osobnost kardinála Špidlíka do římského katolicismu i daleko za jeho hranice. Hlubokou spiritualitou, pronikavým teologickým pohledem a úžasnou vzdělaností, zanechal tento obdarovaný jezuitský učenec svou stopu jak na západním tak na východním křesťanství. Jeho lidství a velký smysl pro humor byli darem pro všechny, kdo ho znali.

Jsem rektorem Univerzity Sacred Heart vzdálené asi hodinu cesty od New Yorku. Měl jsem to štěstí být posledních deset let v úzkém osobním vztahu s kardinálem Špidlíkem. Jeho schopnost stavět mosty mezi významnými náboženskými tradicemi byla podnětem k tomu, že univerzita Sacred Heart založila Centrum vzájemného ekumenického porozumění - první svého druhu na katolických univerzitách ve Spojených Státech - a pojmenovala ho podle Tomáše Špidlíka. Cílem centra je uzdravovat narušené vztahy východního a západního křesťanství.

Kardinál Špidlík zanechal církvi a celému světu bohatý odkaz. Svou celoživotní vědeckou prací a plodnou spisovatelskou činností obohatil a oživil teologii a umění, které chápal jako dvě různá pole spolupráce na Božím díle. Špidlíkovo Centrum vzájemného ekumenického porozumění prohlubuje spolupráci mezi Centrem Aletti a univerzitou Sacred Heart. Každý z členů naší univerzitní komunity, který se setkal s kardinálem Špidlíkem osobně, v něm poznal člověka s jedinečným zájmem a respektem pro každou osobu. Tato úcta vůči člověku a schopnost pěstovat mezilidské vztahy „prosakovala“ jeho teologii, jeho domov v Centru Aletti a jeho srdce.

Mým životním štěstím je, že jsem směl nazývat tohoto velkého člověka mým přítelem a mou inspirací. Avšak nejen já, ale všichni křesťané a vůbec všichni lidé dobré vůle, kteří chtějí svět lepší, mu vděčí za odvahu se kterou objal stvoření ve všech jeho možnostech. Nyní se tento velký syn českého národa vrátil do své vlasti, na Velehrad, aby zde spočinul. Svým životem však dosvědčoval, že věří ve věčný život v Bohu. My jeho dědicové nejlépe uctíme jeho památku tím, že rozpřáhneme paže k vzájemnému objetí. Ať jeho šlechetná duše odpočívá v Pánu.“

Tolik rektor Cernera. Vraťme se však k přehledu tisku. Jan Jandourek končí svou úvahu v MF Dnes z 19. dubna vtipnou myšlenkou: „U některých osobností, když je jim přes devadesát… lidé se podiví: „On ještě žije?“ V tomto případě lidi možná ještě roky bude napadat: „On už opravdu nežije?“ Dodejme: Máme sice Špidlíkovo psané slovo, bude nám však chybět jeho usměvavá tvář. V tom smutku je ale i pobídnutí: jít v jeho duchu dál.

Článek byl původně napsán pro vatikánské rádio.

úterý 22. června 2010

Vzpomínka v ruských novinách Izvestija

Ушел Фома Верующий

Хелен Дейтон, Ватикан , 21 июня 2010 г.

Кардинал отец Томаш Шпидлик. Портрет работы автора, пастель
В последний день апреля 2010 года в чешском городке Велеграде, овеянном памятью о святых Кирилле и Мефодии, состоялись похороны крупнейшего из современных европейских мыслителей и специалистов в области православной духовности отца Фомы (Томаша) Шпидлика. Его осведомленность в этом предмете поражала его российских и греческих коллег. Его книги о восточных духовных авторитетах, о русской религиозной мысли (в особенности одна из них, "Русская идея"), будучи переведены на русский язык, получили большую известность и популярность. Но более всего он известен в России по своей ранней работе о греческих источниках в трудах Преподобного Иосифа Волоцкого. Редчайший случай: отец Фома был возведен Папой в сан кардинала, не будучи до того даже епископом, в основном, за богословские труды в области православия. Его очень хорошо принимали и ценили в России и в Русской Православной церкви. Покойный патриарх Всея Руси Алексий Второй в 2001 году удостоил его медали за распространение знаний о русской духовности на Западе, а семья бывшего президента Российской Федерации Бориса Ельцина способствовала изданию его "Русской идеи" на русском языке. Отец Фома был настоящим "мостом между Востоком и Западом", по выражению Папы Бенедикта XVI, который особо отметил также подлинную внутреннюю духовную свободу отца Фомы.

Однако такая внутренняя свобода в церкви просто не выживает, если вдобавок к ней у человека нет настоящего смирения. У отца Фомы оно было, и это смирение было действенным. С огромным смирением он цитировал Папе Иоанну Павлу II Русских Православных Святых Духоносных отцов во время их совместных так называемых "духовных упражнений", текст которых под названием "Путь Духа" был опубликован и в России. Этот свой долгий и кропотливый труд, который требовал от него большой смелости, отец Фома успешно продолжил и при Бенедикте Шестнадцатом, который в день службы мессы на 90-летний юбилей отца Фомы сказал при всех: "Русская духовность, действительно, есть нечто очень ценное, и католики тоже могут этим пользоваться". Рассказывая мне об этом лично, отец Фома говорил, что это было первое офицальное высказывание Папы Бенедикта Шестнадцатого по этому поводу, искренне радовался этому как своему большому достижению.
Как признавался и сам покойный отец Фома, его труд по опубликованию результатов своих научных исследований православия всегда сопровождался жестким давлением западнохристианской критики и был, по сути, истинным подвижничеством. Даже ему, профессору и заведующему кафедрой Института Понтифичио Ориентале в Риме, стоило больших усилий издать свою книгу о Преподобном Феофане Затворнике Вышенском, авторе русского перевода хрестоматии по Восточной Православной духовности "Добротолюбие". Книга была издана в Риме сначала на французском языке под названием "La doctrine spirituellede Théopohane le Recluse. Le coeur et l’Esprit" (Roma 1965). На итальянском языке книга вышла в конце концов в самом ватиканском издательстве. Когда же ее начали переводить на русский язык для публикации в России и редактировать, российские специалисты в области истории православия схватились за головы: оказалось, что отец Фома ссылался в ней на редкие дореволюционные русские издания, которых не осталось в России! Они дошли до нас только потому, что их, как самое дорогое, вывезли с собою русские белоэмигранты. А затем их по всему миру кропотливо собирали кардинал Eugene Tisserand, французский русофил Кирил Королевский и монах-иезуит Мрозек, библиотекарь Института Понтифичио Ориентале. С легкой руки чешского кардинала была проделана колоссальная работа по копированию и отсылке копий этих книг и брошюр из Рима в С.-Петербург. Таким образом, России было возвращено ее бесценное и едва не утраченное наследие.

Весь этот подвижнический труд требует большой внутренней духовной свободы, и большой искренности, которая далека от снобизма, которая может выражаться различными способами, в том числе и в шутках. Отец Фома все время шутил, он делал это даже во время своих лекций в Понтифичио Институто Ориентале, и эти его шутки скрашивали трудности, подбадривали и его самого, и окружающих. Дело в том, что предмет его лекций - православная духовность – очень сложный сам по себе, особенно труден для западнохристианских студентов, которые больше привыкли к схоластике. Потому если при изложении материала время от времени не делать разрядки, напряжение становится настолько высоким, что не всякий может выдержать... Для того, чтобы составить собственное представление об этом, полезно взять в руки первый том "Добротолюбия" и прочесть там, например, воспоминания о Св. Антонии Великом, родоначальнике о Восточнохристианской духовности. О том, как один мирянин-охотник искусился, увидев и услышав, что святой шутил со своими монахами. И как св. Антоний предложил ему натянуть его лук, и натянуть еще больше, и еще, тогда охотник возразил, что лук просто лопнет. На это святой ему ответил, что подобное может произойти с монахами, и они тоже нуждаются иногда в разрядке. Вот и отец Фома делал нечто подобное - он шутил на своих лекциях. Возможно, поэтому он писал не только научные труды, но и сказки. Одну из них он назвал "Ulipispirus", что означает: "Русский, который спит под липой". Дело кончилось тем, что его студенты тайком записали эти его шутки, опубликовали их и подарили издание своему бывшему профессору в день его 90-летия. На это ему осталось только смириться: "Пусть делают, что хотят..." махнул он рукой.

Его шутки помнят и в Московском Патриархате, они скрашивали межрелигиозные диалоги, внося живые и человеческие ноты в непростые дискуссии о духовности. Это не снижало уровня этих бесед, наоборот, благодаря контрасту между высоким и смешным предмет диалога звучал еще более возвышенно, будучи отграниченным от формализма псевдозначительности. Это был разумный, искренний и единственно достойный путь ведения подобных диалогов, далекий от дешевой популяризации и "улыбок авгуров". Поэтому в Русской Православной церкви это уважали, и кардинал это отношение тоже глубоко ценил. Оно его по-настоящему трогало.

Отец Фома говорил по-русски, его русский был емким, полновесным и выразительным, как у русских эмигрантов первой волны, которых было много в Праге до Второй Мировой Войны и с которыми он мог общаться в молодые годы. Кто знает, какие воспоминания детства, молодости и встреч с русскими иммигрантами хранила память 90-летнего кардинала? Но, возможно, именно, поэтому он так любил, когда вместо его официального имени – Томаш - его называли на русский лад отцом Фомой.

sobota 22. května 2010

La provvidenza non sbaglia

Piccola serenata ad un grande Starets del Centro Aletti

“La Provvidenza si è dimenticata di me”, ecco un apoftegma che sentiamo spesso pronunciare dal nostro Padre del deserto a mo' d’accusa, ma quasi per scusa, di esserci ancora, ohimè, in questa valle di lacrime. E quando poi gli si chiede cosa fa, lui che le risposte le ha sempre pronte, ribatte subito: “Mi preparo alla morte!” Ciò, tuttavia, non lo fa preoccupare troppo, visto che, dopo tutto, questa valle di lacrime, il posto più brutto davvero non lo è. Così lo Starets[1] la prende con allegria, con grande garbo e con autoironia; sa scherzare anche su se stesso, dice d’essere in partenza, sulla soglia della porta, ma di starci ancora, almeno per adesso: sa essere nel mondo, eppure non di esso, il che, si sa, non è lo stesso.

Leggiamo, infatti, nella lettera a Diogneto, che ciò che distingue il cristiano in modo netto, è facile da sintetizzare: il mondo, lo si può amare, senza però lasciarsi imprigionare. Bisogna vivere a mo' di straniero, un po’ sentendosi a casa e un po’ da pellegrino. Questa libertà di cuore è un valore universale, ma per gli Slavi valeva una santità particolare. Tanto nell’antica Rus’, quanto nell’era del professor Ulipíspirus. Ed il Pellegrino russo, non con idee astratte della mente, ma raccontando la sua vita, conquistò l’occidente. Allora come oggi, però, vale il detto che non c’è stránnik[2] senza storia da raccontare, come non c’è storia, senza uno stárets, disposto ad ascoltare.

Il racconto, infatti, non si renderebbe sincero se non fosse sicuro d’un orecchio generoso. La vita, senza poterla narrare, sarebbe priva del profumo di terre lontane, del gusto del cammino e del sapore del mare. Uno diventa stárets quando ne ha viste tante, spesso cose non proprio sante, ma crede ancora alle sorprese, parlando del bene scaccia la noia, desta meraviglia e suscita stupore. Stando ad Aristotele, è proprio la meraviglia che sta all’origine della filosofia. Si scoprono sempre cose nuove, e chi le sa ammirare, non invecchia, anzi diventa anche Cardinale. Ecco il filosofo vero, che delle cose belle non si è ancora stancato, come invece capitò al protagonista di un noto film che, malato di nostalgia, non trovò più gusto per nulla e venne strappato via.

Certo, anche il nostro Stárets sente il richiamo di quel luogo trascendentale, dove il blu del cielo tocca l’azurro del mare. È una nostalgia amabile, simpatica, che resta; non lascia tristi, e non rovina la festa: un bicchiere di vino e un semplice piatto di pasta, è quello che basta. E nemmeno toglie il gusto di alzarsi presto ed immettere nel computer qualche inedito testo. Pare proprio che la nostalgia, se spirituale, non annoia e non fa stancare: anche la cosa più piccola apre orizzonti infiniti, se vissuta con amici che vivono uniti.

Lo capì anche il grande Basilio, che di sant’Ignazio fu lontano prozio. Amava i suoi monaci e non voleva, per loro, che di vivere unanimi d’un cuore solo. Ed Ignazio poi, nello stesso tenore, sognò una Compagnia di “amici nel Signore”. Infatti, è l’amicizia che conta tanto, al punto da rendere persino più facile di diventare santo. Che valore ha un piatto, senza chi l’ha preparato? e un bicchiere, senza chi l’ha versato? E chi pensasse poi che per i libri tutto ciò non vale, la dedica dell’Autore, l‘ha letta proprio male. Questi, infatti, suole scriverci dentro che “La vita non è tempo, ma incontro”.

E così, in questo inquieto mondo, facciamo anche noi un bel girotondo. Contestando, benevolmente, ciò che lo Stárets aveva in mente: che la Provvidenza non c’è più e lo ha dimenticato quaggiù. Non è forse egli stesso ad averci insegnato che quello che Dio fa non è mai sbagliato? La Provvidenza non sbaglia mai, è la vita che non si ferma: camminando verso Emmaus, il cuore arde e conferma.

Richard Čemus SJ per il Cardinale Tomáš Špidlík SJ


[1] In slavo: padre spirituale.
[2] In slavo: pellegrino.

sobota 15. května 2010

Nostro starec e Maestro di vita

Ricordando il Cardinale Tomáš Špidlík SJ (17.12.1919 – 16.4.2010)
Pontificio Collegio Nepomuceno, Roma 15 maggio 2010


Richard Čemus, SJ

Cari amici di padre Tomáš Špidlík, ci ritroviamo per celebrare una santa messa in suffragio alla vigilia del trigesimo giorno dal suo pio trapasso. È anche la vigilia della festa di san Giovanni Nepomuceno, patrono di questo Pontificio Collegio di cui il Cardinale è stato padre spirituale per 38 anni, dal 1951 fino al 1989 quando si è trasferito, prima al Pontificio Istituto Orientale e poi, nel 1991, al Centro Aletti dove è vissuto e ha lavorato fino alla sua morte avvenuta la sera del 16 aprile 2010.

Per quasi 60 anni padre Špidlík ha collaborato con la Radio Vaticana; un primato che gli è valso un’onorificenza dalla Segreteria di Stato della Santa Sede. Ogni venerdì sera risuonava la sua voce inconfondibile, oltrepassando, sulle onde dell’emittente vaticana in lingua ceca, la famigerata “cortina di ferro”, dando sostegno morale e spirituale ai fedeli céchi e slovacchi nei quarant’anni bui del regime comunista. È dall’ambiente della radiotrasmissione, a lui così familiare, che egli ha tratto la seguente considerazione: «Immaginate che vi invitino alla radio dandovi 10 minuti per presentare la vostra relazione, scaduti i quali vi sarà spento il microfono. Ma, invitandovi, potrebbero anche dire: lei torna da un importante convegno internazionale, potrebbe condividerne con i nostri ascoltatori i punti salienti? E alla domanda “quanto tempo mi date?” loro risponderebbero: Padre, tutto il tempo che vuole perché possa dire quello che ha da dire». Padre Špidlík ne vedeva una parabola della vocazione che, secondo lui, precede la vita. Dio dà la vocazione e con essa tutto il tempo necessario per realizzarla.

A padre Tomáš, il Signore ha concesso 90 anni. Sono pochi? Molti? La domanda è mal posta. Alla luce di quanto appena detto bisogna, piuttosto, chiedere quale sia stata la sua vocazione e se ha potuto portarla a compimento. Una certitudo cordis, condivisa da tutti noi suoi amici, dice di sì. E questa certezza, anzi l’evidenza del pléroma di missione e di vita del nostro amato starec, scaccia la tristezza della sua dipartita. Tutto quello che il Signore lo ha chiamato a dire alla Chiesa e al mondo, l’ha detto nella lunga “radiotrasmissione” della sua vita. Ora sta a noi di far sì che la sua parola non svanisca, ma sia un seme che germogli, cresca e porti frutti che rimangano. È stato questo il senso che p. Marko Rupnik ha dato alla ‘natura primaverile’ originatasi al passaggio del carro funebre con il corpo di padre Špidlík mentre ha attraversato, nel suo viaggio da Roma a Velehrad, la Slovenia e l’Austria.

La Práxis precede la theoría
La mente del Cardinale Špidlík è stata una delle più alte della Chiesa ai nostri giorni. Eppure elogiarlo solo per le sue sublimi conoscenze non basta. Bisogna agire; in accordo con la massima patristica da lui stesso seguita, che cioè la prassi precede la teoria. Práxis, nel vocabolario spirituale orientale designa la fatica di una vita evangelica. Questa purifica e apre gli occhi del cuore alla theoría – la contemplazione – che è la via della conoscenza (gnósis). Il Vangelo lo enuncia come una beatitudine: “Beati i puri di cuore, perché vedranno Dio” (Mt 5, 8). Noi, educati al metodo del pensare scientifico, partiamo dalla teoria, verificandola poi nella prassi. Se questo è il metodo giusto per le scienze naturali, non lo è nei riguardi dell’uomo, tanto meno di Dio. Una persona non si conosce a partire da un’idea su di essa, cercandone poi la conferma nella vita, ma, al contrario: condividendone la vita, amandola in modo concreto e pratico, la persona si lascia conoscere, si “rivela”. Lo espresse bene lo scrittore tedesco Reinhold Schneider quando scrisse: «La verità la conoscerà colui che la vive» (Die Wahrheit wird erkennen, wer sie tut).

La sapienza
È ovvio che la conoscenza qui intesa, non è un freddo sapere che può facilmente degenerare nel potere, ma la sapienza di un cuore indifeso. Non risulta, infatti, da una “giusta” metodologia della ragione, ma è un dono di Dio a chi lo ama con tutto il cuore. L’amore è un “principio gnoseologico” che Padre Špidlík illustra con le parole di Boris Vyšeslavcev: «È profetico, per tutto l’intellettualismo recente, ciò che ha detto Leonardo da Vinci: “Un grande amore è figlio di una grande conoscenza”. Noi cristiani d’Oriente possiamo affermare l’esatto contrario: “Una grande conoscenza è figlia di un grande amore”». E potremmo ricordare anche ciò che Antoine de Saint - Exupéry mette in bocca al Piccolo principe: «È molto semplice: non si vede bene che col cuore. L’essenziale è invisibile agli occhi».

Con tutto il cuore
È quanto basta per introdurci alla spiritualità del cuore di padre Tomáš Špidlík e per comprendere il perché del detto ex toto corde sul suo stemma cardinalizio. Cuore è una nozione spirituale il cui significato va ben oltre quello di una metafora del “sentimento”, tanto da costituire un caposaldo della teologia orientale slava. Come il centro dell’organismo umano è il cuore corporale, l’organo fisico che pompa il sangue in tutto il corpo e in tutti gli arti, così nel senso spirituale il cuore è il centro della persona dal quale partono e dove confluiscono tutte le sue potenzialità fisiche, psichiche e spirituali. Infatti, già nell’antropologia biblica il cuore significa tutto l’uomo: la persona nella sua integrità, nella sua coerenza, nella sua verità. L’uomo pensa con il cuore ed ivi prende le decisioni più importanti. Come modello dell’uomo gradito a Dio viene presentato dalla Bibbia colui che agisce esteriormente secondo quanto ha nel cuore. Nel racconto dell’elezione di Davide leggiamo che Dio, al contrario degli uomini, non si lascia ingannare dall’esteriore, ma guarda sempre al cuore (1 Sam. 16,7). La lettera di San Pietro (I Pt 3,4), a sua volta, parla dell’ “homo cordis absconditus”, dell’uomo “nascosto nel cuore”, che solo conta agli occhi di Dio.

Luogo di Dio
A partire da questa nozione biblica, nella teologia orientale, il cuore non è soltanto il centro immanente della persona, ma significa anche la sua apertura trascendentale. Il cuore viene, perciò, chiamato il “punto di contatto” con il mondo divino, il “luogo di Dio” nell’uomo, oppure, come afferma Teofane il Recluso, l’autore preferito da padre Špidlík, il “trono dello Spirito Santo”. Il cuore è, quindi, come una fessura attraverso la quale lo Spirito di Dio soffia dentro la persona umana. È da lì, dalla centralità dell’uomo, che è il cuore, che lo Spirito Santo si espande, spiritualizzando progressivamente tutta la persona, permeandone l’intelletto, i sentimenti, la volontà; insomma, tutto l’uomo con corpo e anima. In questo senso testimoniamo di padre Špidlík che era quello che l’Oriente chiama pneumatofóros: egli portava lo Spirito dentro di sé e lo trasmetteva a noi, generando dentro di noi la vita nuova nello Spirito. Per questo lo abbiamo chiamato il nostro padre spirituale – nostro starec.

La cardiognosía
Vivere a contatto con il proprio cuore rende sensibili anche al cuore altrui (la cardiognosía), segno distintivo di un vero starec. Conoscere il cuore dell’altro significa non lasciarsi impressionare dai suoi atti esteriori, che possono essere anche poco nobili, ma puntare l’attenzione su quella parte del suo cuore che rimane sempre inviolata, perché “luogo di Dio”. In questo senso poteva affermare Boris Vyšeslavcev che “il cuore non può peccare”. Vedere l’altro a partire dal suo cuore vuol dire, perciò, ridestarlo e dargli speranza. Essendo il cuore umano, però, un “abisso” misterioso, viene conosciuto a fondo solo da Dio, come affermato dalla Bibbia . La cardiognosía non è, pertanto, mai il risultato d’un’esperienza psicologica, ma una rivelazione che Dio fa alle persone spirituali. Ecco perché padre Špidlík spesso non aveva bisogno di troppe parole…

La bellezza
Chi non è familiare con il linguaggio orientale, potrebbe obiettare che stiamo insistendo troppo sul divino, mentre quello che colpiva di più in padre Špidlík era proprio la sua umanità. Non è una contraddizione? L’Oriente su questo punto è chiaro: l’umanità, a contatto con la divinità, non viene sminuita ma nobilitata, resa theofánica – rivelatrice di Dio - e, quindi, bella. “Maestro, è bello per noi stare qui”: non ci sono altre parole che queste del vangelo (Lc 9, 33) che meglio possano esprimere ciò che abbiamo provato tutte le volte che ci è stato donato di stare con il nostro starec. Non ci siamo mai sentiti schiacciati da un’esigenza della perfezione che ancora ci manca, ma incoraggiati a scoprire quanta bellezza c’è già dentro di noi.

La perspicacia spirituale
Toccata dalla divinità, l’umanità viene ristabilita nelle sue potenzialità naturali. I padri del deserto non ritenevano un fatto soprannaturale di vedere a distanza nello spazio e nel tempo. Questa perspicacia, o dono diorático, fu considerato un segno della salute dell’anima nella grazia di Dio. La pace con Dio pervade anche il corpo e lo mette in sintonia con la natura redenta. Non è un caso che, sin dall’antichità, molti padri spirituali sapevano alleviare i dolori o persino guarire. Anche padre Špidlík apprezzava le cure naturali e sapeva dare utili consigli sulla salute fisica dei suoi figli spirituali.
La sua pace con il creato si rifletteva anche nel rapporto amichevole che il nostro starec aveva con gli animali. Si sa, dalle vite dei santi che, vinto il peccato, ristabilirono nel loro cuore il paradiso, da cui si sentivano attirati, non solo gli uomini ma anche gli animali. In questo troviamo la ragione del perché padre Špidlík non solo amava leggere ma persino scriveva favole. Che una bambina parlasse con un gattino o un fiore, non venne mai considerata da lui una ingenuità infantile, ma una anticipazione della promessa escatologica di Cristo – Verità viva – realizzatasi “interamente in tutte le cose”( cfr. Ef 1,23).

L’intelligenza spirituale
La capacità pensante è sicuramente il più grande dono del Creatore alla sua creatura. Ma che cosa pensiamo? Già nel IV secolo, il dottore del deserto Evagrio Pontico afferma che la mente umana è creata per pensare Dio. Soltanto pensando Dio l’intelletto è impegnato secondo la sua dignità e le sue potenzialità. Padre Špidlík è conosciuto come padre spirituale, come teologo, come scrittore. Ma credo che sia ancora da scoprire come un vero pensatore. Continuamente occupava la sua mente con classiche questioni filosofiche che in lui acquistavano sorprendente attualità, come nel caso delle fondamenta dell’Europa. Ripensava anche gli avvenimenti, i disastri, i cataclismi: tutte quelle notizie drammatiche che incalzano ogni giorno. Sapeva, nella luce dello Spirito, interpretarli come segni dei tempi, a somiglianza di quanto facevano i Padri della Chiesa. Questi, quando accadeva qualcosa di grave nel mondo, non ne cercavano le cause, ma il significato, per trarne qualche conclusione morale per la propria condotta.

La semplicità di vita
Sotto questa luce bisogna vedere l’austerità di vita di padre Špidlík che doveva essere spinto dai suoi collaboratori del Centro Aletti a rifornirsi di nuovi vestiti o strumenti di lavoro. Anche da cardinale sentiva il dovere di ridurre i suoi bisogni di fronte alla miseria dei poveri. Ricordiamo i foglietti di carta usata sui quali annotava i suoi pensieri. Questa semplicità del suo cuore ci interpella: se crediamo che il cuore è veramente il trono dello Spirito Santo dentro di noi, dobbiamo procurare a questo dulcis hospes animae una dimora gradevole, rimuovendo tutti gli ostacoli alla sua azione. O, per dirla con le parole di San Paolo, non dobbiamo “rattristare” lo Spirito (Ef 4,30) con una condotta mondana che sminuisce l’efficacia della parola del vangelo da noi annunciata.

Il silenzio
L’austerità della vita di padre Špidlík non fu fine a se stessa, ma un mezzo per rendersi disponibile allo Spirito di Dio. Proprio perché era in continuo ascolto della sua voce amava il silenzio. Era convinto che lo Spirito può parlare ogni giorno, ogni ora, in ogni momento. Bisogna, perciò, essere svegli, sobri, pronti ad ascoltare. I richiami della Sacra Scrittura “siate svegli, vegliate perché non sapete né l’ora, né il giorno” (Mt 25,13) non si riferiscono soltanto alla fine della vita, alla morte che non sappiamo quando arriva. Il loro significato è più attuale: il Signore può rivolgerci la parola quando meno ce lo aspettiamo, all’improvviso, anche durante la notte. Nel Cantico dei Cantici la sposa dice “Io dormivo, ma il mio cuore vegliava” (Cn 5,2). È forse la più bella immagine di quella che la tradizione orientale chiama preghiera del cuore, che non è una particolare tecnica di stare seduti o di respirare lentamente, ma è la disposizione stabile ad ascoltare la voce dello Spirito che sale dal profondo del nostro cuore.

All’improvviso
C’è nel Vangelo un’apertura alla novità, un gusto della sorpresa, che stupisce. L’uomo che va ad arare il campo trova all’improvviso un tesoro (Mt 13, 44). Il Regno di Dio è troppo grande per essere ridotto alla stregua di un risultato logico delle nostre aspettative, dei nostri progetti e sforzi. È un dono così prezioso che non può che coglierci di sorpresa, suscitando stupore. Colui che, di fronte ad una grazia ricevuta, ripeteva di non sentirsene degno, si sentiva dire da Padre Špidlík: «Mio caro, se nella vita dovessimo ricevere solo quel che abbiamo meritato, non riceveremmo un bel niente»! La grazia, essendo vita divina, non calcola matematicamente i meriti, ma “irrompe” traboccante in questo mondo peccatore (Sergio Bulgakov). Solo chi è libero dalle ideologie e aperto a cose nuove, torna dal campo “pieno di gioia” e vende tutto quello che ha per comprare ‘quel’ campo. Se fosse stato concentrato unicamente sui frutti del suo lavoro, nemmeno si sarebbe accorto del tesoro. La vita, per gli occhi del nostro starec, è bella perché imprevedibile e gratuita. Si considerava un pellegrino che sa gustare lo snodarsi della via, evincendone il tesoro della presenza del Dio vivo che cammina con il suo popolo.

Il simbolo
Capiamo meglio allora perché l’ultimo libro del Cardinale, scritto con padre Marko I. Rupnik, porta il titolo Conoscenza integrale, la via del simbolo. Al pensiero razionale – che procede per concetti chiari e distinti – sfugge la compenetrazione delle realtà divine con quelle umane. È possibile riconoscere Dio nella realtà del mondo solo guardandolo come un simbolo. Alles Vergängliche ist nur ein Gleichnis (Tutto ciò che passa è solo una parabola) – amava ripetere volentieri, con il Goethe, Tomáš Špidlík, disapprovando così la pretesa di voler racchiudere in concetti razionali realtà spirituali, per loro natura metalogiche. In ciò troviamo le radici della sua predilezione per l’arte che, nel simbolo, trova il linguaggio concreto, preso dalla natura, eppure aperto all’infinito. Dare alle forme naturali un senso spirituale significa arrivare a Dio per via pulchritudinis – a partire dalla bellezza. Sostituire, invece, l’arte con la scienza, priva la religione del suo carattere simbolico e si finisce nell’ateismo.

La verità che respira
A che cosa serve una conoscenza astratta, avulsa dalla vita? A tal proposito padre Špidlík rileva che il termine slavo per indicare la verità, istina, non esprime solo “ciò che esiste” (cfr. il latino est e il tedesco ist), ma anche “ciò che respira” (cfr. il sanscrito asti, asmi e il tedesco atmen). Per gli slavi la verità che conta è quella concreta, viva e personale. Per questo essi sono sensibili all’aspetto morale della verità e difficilmente si fidano di chi non vive quello che dice. La verità, essendo viva, è, per gli slavi, anche comunitaria, quindi ecclesiale e cristologica. Tale verità, che è in fin dei conti Cristo stesso, non si può dimostrare, ma solo credere che, per gli slavi, significa sentire. Padre Špidlík ha dovuto lottare molto per difendere il valore veritativo del sentimento spirituale. Non è un “sentimentalismo”, il che sarebbe pericoloso nella teologia e nella vita spirituale, ma la certitudo cordis di un uomo integro. È integro colui nel quale lo Spirito Santo ha risanato la frantumazione causata dal peccato. Questo stato di unità spirituale si manifesta con un sentimento di cui ci si può fidare anche nelle più importanti decisioni della vita. Padre Špidlík amava l’affermazione coraggiosa di Teofane il Recluso: “i sentimenti di un cuore puro sono infallibili”.

La sobrietà
Per “sentire” Dio bisogna, quindi, avere il cuore puro e la mente sobria. La mente si dice sobria quando è libera non soltanto da pensieri cattivi, ma anche da quelli semplicemente inutili, perché irreali. Padre Špidlík insiste sul fatto che Dio parla attraverso la realtà, mentre l’“avversario” inganna col virtuale. Per incontrare Dio non bisogna evadere il mondo, ma imparare da sant’Ignazio di Loyola a vedere Dio in tutte le cose. Come? Se il cuore è purificato e la mente è sobria possono unirsi. L’uomo comincia a conoscere integralmente – vede col cuore la realtà intera. Come un barometro spirituale il cuore valuta la rilevanza delle cose per la propria vita. È qui che era radicata l’ammirabile capacità di padre Špidlík di scegliere quotidianamente, tra le cose agibili, quella giusta. Ciò non vuol dire necessariamente la più importante in modo assoluto, ma la più reale e concreta e, quindi, più utile per il regno di Dio. Chi conosce la spiritualità ignaziana sa che è quanto intendeva sant’Ignazio con il termine magis.

Divinizzazione
Vedere Dio in tutte le cose porta al dialogo con Lui – alla preghiera. Nessun altro argomento ha visto p. Špidlík parlare e scrivere così tanto. Da una noiosa ripetizione di richieste, la preghiera si trasforma in un accesso libero e un franco parlare (parrhesía) dell’uomo con Dio Padre. Questi, invece di mettere la sua creatura davanti a dei fatti compiuti, la invita, invece, a partecipare creativamente al destino del mondo. La preghiera sprigiona, man mano, tutta la bellezza del creato e rende l’uomo libero di abbracciarne tutte le possibilità. Dio, dicono i Padri greci, si fece uomo, affinché l’uomo diventasse Dio. Parlando della divinizzazione, non si intende dire che l’uomo divenga un’altra cosa, ma che gode pienamente della Sua figliolanza. Sulla scia dei Padri, gli autori orientali moderni – padre Špidlík prediligeva Pavel Florenskij e Vladimir Solov’ëv – non temono di vedere l’antropologia in chiave cristologica, sottolineando che l’uomo è inserito nel mistero della divino-umanità di Cristo. Nel battesimo ci viene aperta la strada per realizzarla, nella preghiera diviene realtà: “voi farete cose anche più grandi di me” (cfr. Gv 14,12).

Il kairós della parola
Chi attinge alla fonte della divino-umanità che é Cristo, dice parole umano-divine. La sua parola non è più soltanto un’informazione, un’opinione, ma è una parola che trasmette vita divina. Per questo tanti andavano da padre Špidlík come i discepoli andavano dai Padri del deserto chiedendo: «Abba, dicci una parola sul come salvare la nostra anima». A molti la parola ricevuta ha cambiato la vita. Padre Tomáš non soltanto trovava la parola giusta, ma coglieva anche il tempo propizio (kairós) per parlare o per tacere. Sapeva aspettare. Vedeva crescere il Regno di Dio anche dove noi non lo vedevamo e – da vero starec – sapeva rispettare i suoi ritmi di maturazione, diversi in ciascuno di noi.

Il ritmo della vita
La vita segue il suo ritmo. Per padre Špidlík la giornata era scandita dalla preghiera delle ore, dalle letture spirituali, dallo studio, dallo scrivere e dagli incontri, ma anche dal riposo. Non amava essere disturbato in questo suo ritmo che cercava di mantenere anche durante le vacanze: appena arrivato nel luogo di villeggiatura tirava fuori i suoi famosi foglietti e annotava i pensieri che gli erano venuti in mente durante il viaggio per raccoglierli per un nuovo articolo o per un nuovo libro. Rispettava il ritmo, visto che Dio stesso lo rispetta, non disdegnando di comunicarsi all’uomo attraverso il suo proprio ritmo fisiologico della vita. Lo testimonia il Pellegrino russo, conosciuto in Occidente per mezzo dei suoi Sinceri racconti al suo padre spirituale. Egli recitava la preghiera di Gesù: «Signore Gesù Cristo, figlio di Dio, abbi pietà di me peccatore» ripetendola fino a che non avesse pervaso la sua mente, il suo cuore e anche lo stesso corpo. Man mano la preghiera si sincronizza con il respiro e con il battito del cuore. Da quel momento non si ha più bisogno di pensarci perchè il cuore prega da solo. Anzi è lo Spirito Santo stesso che prega con il ritmo del cuore umano coinvolgendo nella preghiera tutto l’uomo. Tommaso da Celano poteva così testimoniare di San Francesco che non pregava, ma che era diventato preghiera. Padre Špidlík ne vedeva una prova del fatto che la preghiera del cuore è un dono di Dio oltre che all’Oriente anche all’Occidente. Non c’è dubbio che anche padre Špidlík avesse questo dono, dialogando continuamente con Dio nel proprio cuore. Crediamo che lo farà ancora, in cielo, per noi.

Che cosa devo fare per te?
Sembra riecheggiare, ora, in questa Cappella, che ha visto il nostro starec pregare per tante ore in 38 anni di permanenza, la domanda che il profeta Elia pose ad Eliseo quando gli chiese che cosa dovesse fare per lui prima di doversi allontanare (2Re 2,9). La nostra risposta, e credo di interpretare il pensiero di tutti voi, non può essere altra che quella dello stesso Eliseo: «Due terzi del tuo spirito diventino i miei».

úterý 4. května 2010

Špidlík

Od patera Josefa Koláčka SJ jsme dostali tuto velmi osobní a srdečnou vzpomínku na pana kardinála Špidlíka. Pro mnohé bude objevující zjistit, co je špidlík, mnozí zaslechnou autentický hlas otce kardinála v anekdotách, které otec Koláček hojně cituje.

Kolikrát jen já musel po svém příjezdu do Říma v sedmdesátých letech vysvětlovat etymologii jména „Špidlík“ sloupům našeho Historického institutu jako byl Burrus, Batllori, Zubillaga, Lamalle, Dalmases, Egańa, Schuhmacher, Polgár, De Aldama, Scaduto a Colpo! Začínal jsem líčením pravé moravské zabíjačky, protože v ní při dělání jitrnic hrají špidlíci důležitou roli. Musel jsem vždycky jako kluk zašpičatit pořádnou kopku špejlí, aby je měl náš řezník, bratranec Bohuš, také Koláček, po ruce. Nejprve „naládoval“ (tak to říkal dědoušek za císaře pána) či „nabíjel“ (to se říkalo za první republiky) vypraná střívka prejtem a pak je rychle propichoval „špidlíky“ tedy zašpičatěnou špejlí, kterou pak ulamoval. Na obou koncích jitrnice zůstaly tak tři až čtyřcentimetroví špidlíci. Naše chodící encyklopedie P. Mario Colpo vtipně poznamenal „Nomen omen“ . Latina má úžasnou přednost, že dvěma slovy dokáže říci tak mnoho. Česky bych musel vysvětlovat: Jméno je znamením, předzvěstí, co ta osoba je a znamená a že bez těch špidlíků by prejt , to nejcennější na jitrnici, vyklouzlo a zůstalo by jen střívko. Moudrý úsměv P. Colpa jen pečetil, rozumíme si: Jméno plně vystihuje velikost i bohatství otce Špidlíka.

V posledních dnech, po jeho smrti 16. dubna 2010, jsem četl hodně nekrologů, kázání, soustrastných telegramů i novinových článků – in memoriam P. Špidlík. S mnoha věcmi bylo třeba souhlasit, ale pořád mi něco chybělo, aby postava P. Špidlíka byla dokreslena. Nabodl mě titulek ve zpravodajství: „Dokázal vykládat vtipy i papeži“. Zdálo se mi to jako troškaření. Tehdy křísl nápad, že „našeho Tomáše, kardinála Špidlíka“ mohou dokreslit jenom jeho vtipy, tedy žádná svatozář či chvalořeči.

Každý rok jsme se asi čtyřikrát pravidelně setkávali „u Špidlíků“, tedy my, jezuité žijící, studující nebo jako on přednášející v Římě. Při každém posezení došlo k souboji ve vyprávění vtipů, úplný ohňostroj. V prvních letech po příchodu z husákovského totalitního režimu jsem byl nabit politickými vtipy a tak jsem dokázal držet krok s jeho zásobou v „patrontaši“. Avšak brzo jsem ztrácel dech, protože jsem neměl čerstvý přísun z vlasti. A tak on bez konkurence kraloval a nejméně půlhodiny dokázal vystřelovat své prskavky vtipů. Pamatuji si ještě na první souboje ve vyprávění vtipů.

P. Špidlík: Dva muži jedou ve vlaku. Jeden říká naproti sedícímu : „Znáte poslední vtip o karabiniérech? (To jsou italští policisté). Ten druhý se zatváří přísně : „I já jsem členem pořádkových sil“ „No, dobrá, budu jej tedy vyprávět pomalu a dvakrát!“ Já mu replikoval: „Víte jaký je rozdíl mezi indickou ženou a naším estébákem? (Chvíle rozpaků a mlčení.) Pak s ukazováčkem uprostřed čela: „Indická žena tu má červený bod, estébák tu nemá nic!“

Počátkem října 2003 dostal úřední pozvání od kardinála státního sekretáře Sodana. P. Špidlík si myslel: Zase nějaké problémy. Jako „peritus“ budu muset radit nebo vyjádřit svůj názor. Trochu se zarazil, když viděl vedle kardinála Sodana podsekretáře a dalšího preláta. Pak už jen slyšel slavnostní: „Reverendissime pater, Jeho Svatost, Jan Pavel II. se rozhodl vás jmenovat (v italském originále je „elevare“ – vyvolit, povýšit) kardinálem. Přijímáte? – I jinak odvážnému a pohotovému rodáku z moravských Boskovic zatrnulo. Ale ne nadlouho. Brzo se prodralo jeho rty: „Sí, accetto!“ (Ano, přijímám) Pak následoval liturgicky velebný, ale i trochu srdečný amplex kardinála Sodana doprovázený blahopřáním, které skončilo slovy: „A napříště žádné potměšilé vtipy, reverendissime!“ Nebylo to doprovázeno zvednutým ukazováčkem, ale přesto z toho vanulo kuriální varování. P. Špidlík však pohotově odpověděl jako vzorný žák před panem učitelem: „Ano, eminence, nyní budu vyprávět jen vážné, důstojné, ba svaté vtipy“ Šibalské přimhouření očí říkalo: Rozumíme si, že ano!

V prvním postním týdnu 1995 dával exercicie římské kurii za účasti Jana Pavla II. Je už tradiční, že před exerciciemi má exercitátor audienci, při níž mu Svatý Otec vyjadřuje svá přání. Je to formalita, protože už dávno je vše napsané, ale přesto jejich setkání mělo hřejivý ráz. P. Špidlík už byl na odchodu, když na něho papež zavolal: „A nezapomeňte na své vtipy!“. Právě tohle povzbuzení P. exercitátor potřeboval. Předkládal jednoho dne látku k meditaci o Nejsvětější Trojici. Uvědomoval si, jak jsou teologické pravdy vysoké, obtížné k poslouchání natož k meditaci A tak to zakončil vyprávěním: „Jednou kapucíni pozvali jezuitu na svátek Nejsvětější Trojice, aby měl slavnostní kázání. Kostel byl naplněný, jméno kazatele táhlo. Navzdory tomu, po nějaké chvíli kazatel cítil, jak na všechny padá únava (A přitom P. Špidlík viděl před sebou kardinála Gantina, jak blaze klímá v první řadě.) I sáhl k příběhu: Drazí věřící, tajemství Nejsvětější Trojice lze snadno pochopit – (hlavy v kostele se zvedly a pozornost se zvýšila): To máte jako v rodině. Bůh Otec – to je jako otec rodiny, Bůh Syn , no, to jsou děti a Duch svatý je přece láska, tedy to je matka“ A rázně utal: AMEN. – Sestupoval s kazatelny a hrnul se za ním bratr sakristán. Dohonil ho až v křížové chodbě: „Padre! Padre! Moc vám děkuji, Vy jste mi tak krásně vysvětlil, proč naše generální kapitula skončila tak katastrofálně. Naši otcové kapituláři se ji rozhodli konat v klausuře!“ A v té chvíli se už kardinál Ratzinger , sedící v první řadě srdečně rozesmál, brzo se přidávali další. (Pohotový fotograf udělal fotku a L’Osservatore Romano ji přineslo v celé kráse). Na Jana Pavla II, který seděl ve výklenku za záclonou nebylo vidět, ale jistě se smál také. Proč? Žena nesmí do klausury, a proto je-li Duch svatý žena, pak, musela generální katiula bez přispění Ducha svatého ztroskotat.

Po exercicích pak mívá exercitátor opět audienci u Svatého Otce a tehdy se zrodil onen nádherný vtip, který sice čeští novináři uváděli, ale zkomoleně, zkráceně. Po krátkém rozhovoru, který tvoří hlavně slova díků za exercicie, papež uděluje exercitátorovi požehnání, k němuž si má kleknout. P. Špidlík se naklonil k papežovi a pošeptal mu: „Svatosti, já mám bolavé nohy. Nemohu si kleknout“ Jan Pavel II suverénně: „Nic si z toho nedělejte, já také!“ A tehdy zajiskřila ona pointa P. Špidlíka „Svatosti, jak jsme šťastni, že to stárnutí začíná od nohou a ne od hlavy“.

Při jednom vánočním setkání „u Špidlíků“ se nám pochlubil ba téměř jásal: „Mám papežské schválení na jeden svůj vtip“. Pochopitelně jsem byli zvědavi na který. Tu však je nunto předslat malé vysvětlení. Jan Pavel II. pravidelně zval na večeři, každých čtrnáct dní, tři profesory z Orientálního institutu, kteří měli jediný úkol, aby před ním během večeře diskutovali o nějakém tématu východní spirituality, aby byl tak informován o této teologické oblasti. Pokaždé byl přítomen P. Špidlík. Ti dva další se střídali. Na závěr pak už u čaje nebo kávy se rozhovor odlehčil a to byla příležitost na vyprávění vtipů. P. Špidlík tedy vyrazil: „Svatosti, jak se v Polsku definuje absolutní nic? Nastala dramatická pauza. Papež několikrát rozvláčně vyslovil: Absolutní nic? Absolutní...nic??? S přimhouřenýma očima a lišáckým úsměvem naznačil, že se vzdává: „Absolutní nic – to je litr vodky pro dva Poláky!“  Nejen že se Jan Pavel II srdečně zasmál, ale pak týž vtip vyprávěl při návštěvě římského semináře asi dvěma stům bohoslovců a sympatizujících studentů. Odtud pocházelo ono vítězoslavné: „Mám papežské schválení na svůj vtip!“

Je to asi světový unikát. Když se blížily 90. narozeniny otce kardinála Špidlíka, vydalo malé téměř rodinné ankladaleství Centra Aletti „Lipa“ v prosinci 2009 celou knížku jeho vtipů. Asi aby to nezpůsobilo pohoršení mají titul : APOPHTEGMATA ANONIMA, tedy anonymní vtipy v duchu rčení otců pouště . Já dostal při blahopřání jubilantovi už jen druhé vydání. Uvedu aspoň pár ukázek z těch vážných, důstojných ba svatých, jak sliboval nově jmenovaný kardinál státnímu sekteráři kardinálu Sodánovi.

Jeden Neapolitán jede 180 km rychlostí. Veze jednoho Miláňana, Toskánce a dalšího Neapolitánce. Najednou Miláňan, když si uvědomil šílenou rychlost říká: „Zastav, já vystoupím“ – „Neboj se, já mám anděla strážce.“ – „Řekl jsem, zastav! – Jedou dál a po nějaké chvíli říká Toskánec: „Zastav, chci vystoupit“ – „Říkal jsem , že mám anděla strážce“. „Zastav“, téměř zařval Toskánec, Nakonec i Neapolitán žádá: „Zastav, i já chci vystoupit!“ – „že se nestydíš! I Neapolitán nemá důvěru v mého anděla strážce? – „Zastav!!!“ – A řidič zůstane sám, ale pokračuje ve své šílené jízdě. Najednou mu někdo zaklepe na rameno a řidič se ptá: „A ty, kdo jsi?. Jsem tvůj anděl strážce, zastav, chci vystoupit!“

Dva faráři diskutují, zda se i dnes dějí zázraky. První to popírá, druhý však naléhá: „O jednom mohu vydat svědectví. Šel jsem na procházku do lesa a najednou se přede mnou objevil velký medvěd. Já udělal kříž a hlasitě jsem říkal: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého ... a medvěd se dal ihned na útěk“ Druhý farář však zvolal: „To není žádný zázrak. Ten medvěd vzal nohy na ramena, protože si myslel, že chceš začít kázání!“

Jedna stará paní šeptá ve zpovědnici: „ Otče, když jdu večer spát, neodpustím si, abych se nepodívala do zrcadla a abych se neobdivovala, jak jsem krásná. Co říkáte? Je to pýcha nebo marnivost?“ - Ani jedno ani druhé, to je strašný blud!“

Maminka se ptá malého Petříčka: „Jak se učíš katechismu? „ Petříček pohotově: „Pan kaplan nám říká, že je lepší naučit se nazpamět některé texty evangelia a pak je použítt, když se naskytne příležitost.“ Maminka celá hrdá: „To je pěkné, právě tak to máš dělat!“ Druhého dne ráno jej přijde vzbudit: „ Hošíčku, vstaň!“ Petříček odvětí: „Ženo, ještě nepřišla má hodina!“

Jeden poustevník jde pouští a potká náhle lva. Pozvedne ruce k nebi a úpěnlivě volá: „ Ach, Pane, vnukni této bestii křesťanské city!“ – A stane se zázrak: Lev padne na kolena a modlí se: „Ach, Pane, požehnej toto jídlo, které dostávám z tvé ruky!“

Na konci lidových misií v jedné farnosti misionář oznamuje: Nyní posvětím obrázky, které jste si koupili. Držte je v rukou. Pak zvedněte růžence. A pak zvedněte k nebi i kříže. Jeden muž poslušen těchto slov, zvedl vzhůru svou ženu..

Adam se ptá Boha Stvořitele: „ Hospodine, proč jsi stvořil Evu tak krásnou?“
„Aby se ti líbila“, zaznělo z bílého oblaku. „ A tak proč jsi mě stvořil tak hloupého?“ naléhá vyčítavě Adam. „ Aby ses líbil sám sobě“.

U nebeské brány se setká farář a řidič autobusu. Farář se hrne do brány první. Svatý Petr ho zadrží: „Dej přednost jemu!“ Na udivený pohled faráře svatý Petr dodává: „Když jsi kázal Boží slovo, všichni klímali nebo spali. Zatímco když on řídil autobus, všichni se modlili, dokonce i ateisté!“

První lidé, podle Písma svatého žili více než 900 let Jak to bylo možné? - „No jasné! Tehdy ještě nebyli lékaři, aby jim pomáhali brzo umřít.“

„Proč kohout kokrhá tak brzo ráno, ještě před svítáním?“ – „Protože, když se probudí slepice, nemůže už ani zobák otevřít“.

Jeden muž čeká na ulici na tramavaj. Vtom ho kdosi strhne zpátky, když chtěl právě vykročit. Těsně před ním se mihlo auto, řítící se velkou rychlostí. Jistě by ho srazilo. Obrátil se a nikoho neviděl, ale přesto děkoval neznámému. Situace se opakuje při jiné příležitosti . Kráčí podél propasti a zakopne, tu ho kdosi zadrží, takže nepadne dolů. Tentokrát zvolá: „Kdopak jsi ty neviditelný?!“- „Já jsem tvůj anděl strážný!“ „Děkuji ti, můj drahý anděle strážný, ale řekni mi, sakra, kdes byl, když jsem se ženil?

Jaký je rozdíl mezi nebem a peklem?“ - „V nebi je italská kuchyně, anglická policie, administrativa německá. V pekle je anglická kuchyně, němečtí policisté a italská administrativa.

Jeden student se vrátil po zkoušce domů a ustaraní rodiče se ho ptají, jak dopadl. „Myslím, že velmi dobře. Profesoři se chovali zbožně. Kladli mi otázky a po každé mé odpovědi spínali ruce jako v modlitbě a vzdychali : Bože můj ! Bože můj !“

Na teologické fakultě: „Který je svatý patron studentů teologie?“ No přece, svatý Josef!“ „Jak to?“ – „Protože se mu dostalo zjevení ve spánku“.

Benedikt XVI.jistě vícekrát zakusil vtipy kardinála Špidlíka, ale zůstaly mezi čtyřma očima. Pouze jediný je znám, a to z kázání před začátkem konklave v němž byl pak Benedikt XVI. zvolen nástupcem sv Petra. Více než půlhodiny kladl kardinálům na srdce, aby se otevřeli působení Ducha svatého a zvolili toho, kterého vybral On, aby vedl Kristovu církev. Na tvářích přítomných kardinálů se zrcadlilo uspokojení nad teologickou úrovní i mystickým obsahem kázání. Ale to by nebyl Špidlík, aby neskončil vtipem. Zakončil vzpomínkou na domov.
„U nás na Moravě je už zakořeněný zvyk, že mužové během kázání vyjdou z kostela a venku se radí, vyměňují názory, agitují i hádají. Jak pan farář skončí kázání, vejdou do kostela a zapojí se do slavení eucharistie. V konklave je to jednoduší. Kardinálové vykážou katzatele za dvéře a mohou začít rokoval a volit. Amen.

20. dubna 2010 v basilice sv Petra, při pohřebním elogiu na Tomáše kardinála Špidlíka Benedikt XVI. vytříbeně fomruloval jeho smysl pro humor: „ Uslyšet Boží vůli z úst Jeho samého je nezměrný dar. Myslím, že velcí mužové víry žijí ponořeni do této milosti, mají dar vnímat pravdu se zvláštní silou a tak mohou procházet i těžkými zkouškami, jako jimi prošel otec Tomáš Špidlík, bez ztráty důvěry a dokonce si přitom uchovat smysl pro humor, což je určitě znamením inteligence, ale také opravdové vnitřní svobody. Z tohoto hlediska byla zřetelná podobnost mezi naším zesnulým kardinálem a ctihodným Janem Pavlem II: oba byli vtipní a dovedli žertovat, protože měli nelehké a z určitých hledisek podobné mládí. Prozřetelnost je svedla dohromady a spolupracovali na dobru církve především v tom, aby se naučila plně dýchat „oběma plicemi“, jak rád říkával slovanský papež.

Řím, 4. května 2010 - P. Josef Koláček SI

pátek 30. dubna 2010

Homilie biskupa Josefa Hrdličky

Homilie biskupa Josefa Hrdličky z posledního rozloučení 
s kardinálem Špidlíkem na Velehradě dne 30. dubna 2010

Pokoj a dobro vám, milí účastníci tohoto pohřbu, kteří patříte do velkého zástupu spřízněných duší se zesnulým otcem Tomášem. Pokoj a dobro i vám, přátelé u televizorů. V Janově úryvku jsme právě slyšeli dvě jména: Ježíš a Tomáš. Jména aktuální i pro tuto chvíli. Ježíš hovoří a Tomáš se ptá: „Jak bychom mohli znát cestu, Pane, nevíme, kam jdeš."
A právě díky Tomášovi a jeho odvaze ptát se, vděčíme za Ježíšovu odpověď, kterou by bez té Tomášovy otázky možná tak jasně nevyslovil. Tomáši „Já jsem ta cesta, pravda a život." Kdo se ptá, ten se dozví, a kdo se ptá Krista, přijme útěchu i naději vždy ještě větší, než čekal.
Právě zde a nyní, přátelé, jde o podobný dialog, kde vnímáme dvě jména: Ježíš a Tomáš. Také nás učil otec Tomáš Špidlík ptát se a nalézat odpověď. A věříme, že Ježíš se i nyní obrací k tomuto svému příteli Tomášovi se stejným ujištěním, - protože i tento náš milovaný zesnulý mu nabídl svůj život a v jeho službě rozvinul i všechny ty velké dary, které od něho dostal. Ano, náš otec a bratr Tomáš kardinál Špidlík šel cestou, která se jmenovala Ježíš, hlásal pravdu, kterou On mu uložil hlásat, a nyní svůj pozemský život předává do plnosti Kristova života.
V neděli v evangeliu zazněla zmínka o dobrém pastýři, kterého ovce poznají podle hlasu a jdou za ním. Vzpomínám si na své vůbec první setkání tehdy ještě s P.Špidlíkem na Sv.Hostýně po jeho návratu z dlouhého exilu do vlasti. - Když jsme spolu před bazilikou živě hovořili o tom, že pocházíme ze stejného kraje, šla kolem skupina venkovských poutníků a jedna žena ze zástupu k němu přišla se slovy: „Nejste vy jste otec Špidlík ?" On se podivil, odkud ho může znát, když 50 let byl mimo vlast. A ona řekla: „Já jsem vás poznala po hlase." Jak víme, on dlouhá léta promlouval na vlnách vatik.rozhlasu a svými skvělými duchovními úvahami povzbuzoval církev u nás. Jeho hlas nedokázaly umlčet ani rušičky nepřátel.
I Ježíš říká, že ovce poznají dobrého pastýře po hlase. A jdou za ním. Za hlasem cizích nepůjdou, protože jim nevěří. - Otec kardinál právě toto uměl, jeho svědectví bylo bytostně živé a v jeho blízkosti se lidská srdce otvírala. Kdo ho poznal, viděl, či slyšel, s důvěrou k němu tíhnul. Svědčí o tom i toto shromáždění.
Dokázal mluvit tak, že ho se zaujetím poslouchali jak kardinálové v konkláve před volbou papeže, tak i samotní papežové, vědci z mnoha zemí světa, ale i nejprostší venkované. Dovedl hovořit k věřícím i k nevěřícím , kteří s úctou konstatovali, ano, rozumíme tomu, co on říká. Otec Tomáš Špidlík, prošel Kristovou školou evangelia, měl ve svém projevu onu přívětivou dikci, ve které zněla nejen moudrost a učenost světoznámého myslitele, ale byl tam také laskavý a přátelský tón, který i když zněl někdy nesmlouvavě jasně, měl vždy blízko k úsměvu a humoru. - I to je jeden rys z jeho odkazu, který bychom si měli osvojit pro svůj dialog s druhými.
Když jsme včera v katedrále sloužili za něho rekviem, v promluvě náš otec arcibiskup Jan se zmínil o příběhu dvou učedníků do Emauz, kdy, jak víme, se Ježíš připojuje ke skleslým a zklamaným poutníkům, - doprovází je dlouhý kus cesty, trpělivě jim naslouchá, nechá je vymluvit, pak jim vše vysvětluje a způsobí, že se jim rozhoří srdce. Nechá se od nich pozvat domů, kde ho poznají jako vzkříšeného Pána. A oni pak nezadržitelně spěchají donést tu zprávu všem ostatním. - Zaznělo tam působivé srovnání, že i náš zesnulý otec Tomáš dovedl po vzoru svého Mistra - doprovázet druhé na jejich cestě, uměl jim trpělivě naslouchat a moudře uvádět věci na pravou míru. Protože sám dovedl hořet, uměl pomoci i druhým, aby se jim rozhořelo srdce. I on se nechával pozvat od druhých a o četná pozvání nikdy nebyla v celém světě nouze. Uměl pomoci lidem poznat Krista a nasměrovat je, aby i oni nesli zvěst o vzkříšeném. - Když si osobně vzpomenu, kolik znám umělců a tvůrčích lidí, které On, otec Tomáš uměl doprovázet způsobem pokorným a přitom moudrým a inspirujícím. A díky tomuto dialogu vznikala i velká současná díla, - jak v oblasti výtvarné, tak i literární, filmové či vědecké.
Dovolte mi nakonec ještě jednu myšlenku: Ve velehradské bazilice vidíme dvoje výrazná sousoší: Vlevo apoštolové Petr a Pavel, vpravo slovanští věrozvěsti sv.Cyril a Metoděj. - Ta první dvojice představuje dva sloupy univerzální světové církve od dob jejího vzniku před 2 tisíci lety. Na nich stojí a navěky bude stát skála Církve. - Ta druhá dvojice našich věrozvěstů nás zavádí o víc, než jedenáct staletí zpět - jde o dva bratry, svaté a geniální patrony Evropy, kteří obrátili celé národy.
Ale je tu náhle ještě jedna dvojice aktuální pro tuto naši bezprostřední přítomnost. Souvisí s naším národním prostředím a jeho duchovním srdcem, které slyšíme bít právě zde na Velehradě. I zde budou hroby dvou významných duchovních vůdců a spřízněných duší: A.C.Stojana, o němž bylo řečeno, že byl schopen vrátit národu ztracenou lásku k církvi. On, náš otec Stojan, právě zde a odtud stavěl duchovní mosty jednoty křesťanů. A od dnešního dne to bude i otec Tomáš kardinál Špidlík, který ač moravský rodák z Boskovic, jako myslitel výrazně přesáhl úzké poměry jednoho malého národa, protože v sobě nesl dimenzi evropské i světové Církve. Byl tím, kdo razil cestu k její jednotě.
Velehrad tím získá jako poutní místo opět jeden z důvodů, proč sem budeme rádi putovat, opět jeden ostrůvek naděje, útěchy a povzbuzení na naší cestě.
Jeho nejbližší přátelé z olomouckého jezuitského centra Alleti říkají: Ještě ani nedokážeme dohlédnout, co všechno nám otec Špidlík vlastně předal. Máme tedy co objevovat a uvádět do života. Máme se na co těšit.
Slavme tedy i nyní Eucharistii, kde se živí setkávají s mrtvými v srdci Spasitelově. I my s Vámi, drahý otče Tomáši. Přijď, Pane Ježíši do této chvíle a spoj nás vjedno.

Záznam pohřbu na iVysílání České televize.

Omelia del Vescovo Josef Hrdlička

L’omelia del vescovo Josef Hrdlička durante l’ultimo commiato
dal cardinale ŠPIDLÍK a Velehrad il 30 aprile 2010.



Pace e bene a voi cari partecipanti a questo funerale che fatte parte di una gran folla d’anime vicine al defunto padre Tomáš. Pace a bene a voi amici che ci seguiate tramite la televisione. Abbiamo appena sentito nel brano giovanneo due nomi: Gesù e Tommaso. Sono nomi attuali anche per il momento presente. Gesù parla e Tommaso chiede: “Come potremo conoscere la via, Signore, non sapiamo dove vai.”
Proprio grazie a Tommaso e al suo coraggio a domandare conosciamo la risposta di Gesù, che egli non avrebbe pronunciato forse così chiaramente senza la domanda di Tommaso. Tommaso “Io sono la via, la verità e la vita”. Chi chiede, viene a sapere, e chi chiede Cristo, riceve consolazione e speranza ancora più grandi della sua attesa.
Proprio qui e ora, cari amici, si tratta di un dialogo simile in cui percepiamo due nomi: Gesù e Tomáš. Anche a noi padre Tomáš Špidlík ha insegnato a chiedere e trovare le risposte. Crediamo che Gesù si rivolge anche ora a questo suo amico Tomáš con la stessa rassicurazione, perché anche questo nostro caro defunto gli ha offerto la propria vita e ha sviluppato nel suo servizio tutte i grandi doti che da Lui ha ricevuto. Si, nostro padre e fratello Tomáš cardinale Špidlík ha seguito la via chiamata Gesù annunciando la verità che Egli gli impose di annunciare, e ora consegna la sua vita terrena alla pienezza della vita di Cristo.
La domenica scorsa il vangelo parlò del buon pastore che le pecore riconoscono secondo la voce e gli seguono. Ricordo il mio primo incontro con padre Špidlík a Hostýn dopo il suo ritorno in patria dal suo lungo esilio. Quando parlavamo insieme davanti alla basilica del fatto che proveniamo della stessa regione ci passò accanto un gruppo di pelegrini rurali e una donna dalla folla andò verso di lui chiedendolo: ”Non è lei padre Špidlík?” Lui rimasto sorpreso da dove lo può conoscere essendo vissuto 50 anni fuori della patria. E lei rispose: “ Io l’ho riconosciuta secondo la voce.” Come sapiamo padre Špidlík parlava nella radio Vaticana lunghi anni e con le sue eccelenti riflesioni spirituali incoraggiava la chiesa da noi. Neanche gli apparecchi per il disturbo istallate dal regime riuscivano a farlo tacere. Anche Gesù afferma che le pecore riconoscono il buon pastore secondo la voce e gli seguono. Non seguiranno la voce degli estranei perché non gli credono. Il cardinale Špidlík sapeva fare proprio questo. La sua testimonianza era viva e nella sua vicinanza i cuori umani si dischiudevano. Chi lo ha conosciuto, visto, o sentito provò fiducia verso di lui. Quest’assemblea ne da la testimonianza.
Egli sapeva parlare in modo che gli ascoltavano con interessamento sia cardinali riuniti in conclave prima dell’elezione del papa, come anche gli stessi pontefici, nonché scienziati da molte parti del mondo ma anche contadini più semplici. Egli sapeva rivolgersi ai credenti e ai non credenti i quali costatavano con il rispetto: si, capiamo quello che egli dice. Padre Tomáš Špidlík cresciuto alla scuola del Vangelo di Cristo aveva una dicitura garbata in cui risuonava non solo saggezza ed erudizione di un pensatore di livello mondiale ma vi era un tono gentile e amichevole. E anche quando voleva essere inequivocabilmente chiaro, tendeva comunque sempre al sorriso e ad umorismo. Anche questo è un tratto di lui che dovremmo appropriarci nel nostro dilogo con gli altri.
Celebrando ieri nella catedrale di Olomouc il requiem per padre Špidlík, l’arcivescovo Jan nella sua omelia ha parlato della storia dei due discepoli di Emmaus. Sappiamo come Gesù si congiunse con loro che erano pellegrini abbattuti e delusi, gli accompagna un bel pezzo di strada, si mette pazientemente all’ascolto di loro, gli lascia parlare e poi, spiegando loro tutto fa sì che loro cuore arde. Accetta il loro invito a casa dove lo riconoscono come il Signore risorto. Dal canto loro essi non si lasciano trattenere e corrono per portare la notizia agli altri. Vi risuona un paragone efficace col nostro defunto padre Tomáš che sull’esempio del suo Maestro sapeva accompagnare altri sulla loro strada, sapeva ascoltare pazientemente, e con saggeza mettere le cose in giuste relazioni. Essendo egli stesso di cuore ardente sapeva aiutare gli altri a far ardere anche loro cuore. Anche lui si lasciava invitare dagli altri e infatti, inviti in tutto il mondo non mancavano mai. Sapeva introdurre le persone alla conoscenza di Cristo e indirizarli di portare anche loro l’annuncio del Risorto. Personalmente ricordo tanti artisti e uomini creativi che padre Tomáš sapeva accompagnare in modo umile ma saggio e ispirativo. Grazie a questo dialogo nascevano grandi opere contemporanee sia nel campo dell’arte figurativa sia letterare, cinematografica o di scienza.
Permettetemi alla fine ancora un pensiero: nella basilica di Velehrad vediamo due marcanti gruppi di statue: a sinistra gli apostoli Pietro e Paolo a destra gli apostoli slavi Cirillo e Metodio. La prima coppia rapresenta due collone della chiesa universale sin dalla sua origine due milla anni fa. Su di loro poggia e sempre poggerà la roccia della chiesa. La seconda coppia dei nostri apostoli che ci porta indietro più di undici secoli, sono due fratelli santi e geniali patroni d’Europa che hanno convertito intere nazioni.
Ma all’inproviso vi è ancora un’altra coppia attuale per il presente immediato. È collegata al nostro ambiente nazionale e al suo cuore spirituale che sentiamo battere proprio qui a Velehrad. Vi saranno le tombe di due significative guide spirituali e anime vicine. Antonin Cyril Stojan di cui è stato affermato che era capace restituire alla nazione l’amore perduto verso la chiesa. Lui nostro padre Stojan proprio qui e da qui costruiva ponti spirituali dell’unita cristiana e dal giorno d’oggi lo sarà anche Tomáš cardinale Špidlík il quale provenendo da Boskovice in Moravia oltrepassò come pensatore in modo significativo le strette misure di una nazione piccola perché portò dentro di se la dimensione della chiesa europea e mondiale. Era stato colui che rendeva libera la strada verso l’unità. Velehrad, come luogo di pellegrinaggio, guadagna una motivazione in più per ritornarci volentieri, come ad un’isoletta della speranza, consolazione e incoraggiamento sulla nostra strada. I suoi amici più stretti del centro Aletti di Olomouc dicono: “Ancora non riusciamo neanche cogliere con lo sguardo tutto quello che padre Špidlík ci ha tramandato”. C’è quindi molto da scoprire e di mettere in pratica. C’è da aspettare molto di cui gioire. Orsù dunque celebriamo l’eucaristia in cui i vivi incontrano i morti nel cuore del Salvatore. Anche noi con Te, caro padre Tomáš. Vieni, ò Signore Gesù, entra in questo momento e uniscici in una cosa sola.

Traduzione Richard Čemus SJ

úterý 20. dubna 2010

Římské sbohem otci kardinálu Špidlíkovi

A najednou je konec. V úterý 20. dubna 2010 v devět hodin ráno v kapli římského Centra Aletti papežský protonotář Enrico Viganò a papežský ceremonář Guido Marini přistupují k notářskému stvrzení „zbožného odchodu na věčnost jeho Eminence nejdůstojnějšího pana kardinála Tomáše Špidlíka z Tovaryšstva Ježíšova, jáhna sv. Agáty Gótů. In nomine Domini. Amen“. Tím začíná čtení krásně sepsaného čtyřstránkového Kardinálova životopisu, který pak vkládají do rakve v zapečetěné kovové roli. Poté nastává nejdojemnější okamžik celého obřadu: Mons. Viganó rozprostře lněné sudarium, asi 50x50 cm veliké, a drží ho za cípy nad rakví jako Veroničinu roušku. Přítomní se jeden po druhém sklání k poslednímu rozloučení polibkem zesnulého na čelo, někteří i na jeho krásné sepjaté ruce. Superior komunity, slovinský jezuita Milan, společně se sestrou Marinou, která o Kardinála tak obětavě pečovala, kladou roušku na jeho obličej. Je to pohnutá chvíle – už neuvidíme otcovu tvář... Z ponoření do úvah nás vytrhne člen pohřební služby se žhavou pájkou v ruce, kterou přiletuje víko zinkové vnitřní rakve, aby následně uzavřel i vnější rakev dřevěnou. Papežský ceremonář dvojmo zapečetí vnitřní i vnější rakve.

Když na kardinála Berana vložili po svěcení vlečku, vzpomněl si prý na mámu, jak by asi s údivem zvolala, kdyby se toho dožila: „Do čeho tě to Josefe oblékli“! Přichází mi to na mysl v koloně aut za pohřebním Mercedesem s rakví otce kardinála Špidlíka, které klestí cestu římským provozem policejní vůz se světelnou sirénou. „Co se to děje, kam Tě to otče Tomáši vezou?“. Tebe, který ses i jako kardinál spokojil s bydlením podobným spíš mnišské cele, než kardinálské suitě, teď eskortuje policie a vatikánská limuzína s papežskými notáři! Činí, co se na kardinála svaté římské církve, který tradičně platí za korunního prince, sluší a patří! A kdyby to nebyl pohřeb, řekl bych, že mám radost, že Ty, syn ševce z Boskovic, ses nakonec dočkal této cti...

Jistě vidíš, že jsme právě vyjeli z Centra Aletti a po rozkopané via Paolina se blížíme k bazilice Santa Maria Maggiore, kterou dokola objíždíme, snad abys ji naposledy mohl obejmout. Míjíme boční Paolínskou kapli, odkud tě zdraví panna Maria z ikony Salus Populi Romani, předloha Mater Unitatis, s níž se opět setkáš na Velehradě v kapli Matky Jednoty. Z rohu náměstí Ti mává svatá Praxeda, v jejímž chrámu odpočívá arcibiskup pražský a patriarcha Alexandrijský Jan z Jenštejna. V přilehlém klášteře tu oddal svou duši Bohu svatý Cyril, když s bratrem Metodějem dosáhli schválení slovanské liturgie papežem Hadriánem II. právě zde v bazilice Panny Marie Větší, neboli Sněžné, které se tehdy v 9. století ještě říkalo „U jesliček“.

Z druhého konce náměstí se s prosbou o požehnání sklání tvůj Orientál a děkuje Ti, žes ho proslavil. V jeho knihovně ses téměř 40 let nořil do studia východních Otců, abys nám pak předával ne suchou vědu, ale poznání Boha protrpěné životem. Sjíždíme po náměstí kolem místa, kde na oltáři u jesliček sv. Ignác z Loyoly před pěti sty léty sloužil svou první mši svatou. Čekal celý rok v naději, že ji bude slavit v Betlémě, pro válku s Turky se tam však nedostal. Poznal v tom Boží vůli a zůstal až do smrti v Římě ve službě papeže a Tovaryšstva. Kolikrát jsi to, otče kardinále, uváděl jako příklad toho, jak byl Ignác stále připraven vzdávat se svých vlastních plánů. Věděls, o čem mluvíš: vždyť i ty ses těšil na slavnou primici na Moravě po studiích v Maastrichtu. „Vítězný únor“ komunistů tě však přinutil zůstat v Holandsku. Měl jsi jít do misií na Jávu, ale Bůh chtěl i od Tebe, abys zůstal v Římě: od roku 1951 až do smrti. A právě tomu vděčíme, že jsi našel cestu na Orientál a zpřístupnil nám duchovní bohatství křesťanského Východu. Objeli jsme zcela baziliku a sjíždíme Via Cavour dolů směrem k chrámu svatých Kosmy a Damiána na Foru Romanu. Zleva Ti z návrší blahovolně kyne sv. Petr v okovech s majestátnou sochou Michelangelova Mojžíše, zatímco vpravo ve Via dei Serpenti se krčí kostel Madonna dei Monti, kde odpočívá poutník absolutna, Benedikt Josef Labre. Právě jeho Pán Bůh poslal doprovodit Tvou duši na poslední pouti vzhůru, neboť jsi ji vydechl na jeho svátek, 16. dubna, večer, právě když ze zvonice Panny Marie Sněžné La Sperduta odbíjela devátou.

Teď už ale lemujeme římské Forum pompézní třídou via dei Fori Imperiali od Kolosea k Benátskému náměstí. Tam uhýbáme do leva, úzkou Via del Plebiscito, takřka na dotek se zdí kostela Del Gesú, za níž odpočívá pod oltářem svatý Ignác. O míli dál po Corso Vittorio Emmanuele na Tebe šibalsky mrká z Chiesa Nuova Ignácův humorný přítel Filip Neri. Zřejmě si stačíte vyměnit ty nejnovější vtipy, vida, že se i v rakvi usmíváš. To už ale z mostu přes Tiberu přijímáš hold mečem vojevůdce Archanděla Michaela z Andělského hradu, zatímco od Tiberského ostrova proti proudu Ti pádluje vstříc svatý Vojtěch, a z Milvijského mostu Věčné Město aspoň o minutu ticha prosí Nepomucký svatý Jan.

Řím je zalit teplým jižním sluncem, Michelangelova kupole se přímo snáší z modrého nebe, Vatikánské zahrady voní předzvěstí ráje, švýcarští gardisté salutují, a papežští gentiluomini stojí ve špalíru: majestátně vnáší tvou rakev, otče kardinále, do svatopetrské basiliky kolem oltáře Božského srdce Páně, k oltáři Katedry, kde ji položí na mramorovou zem a rozevřou na ní Písmo svaté. V jasu světla jenž proudí oknem s holubicí z českého skla, jsi tu na dohled svatého Václava, který vévodí z oltáře opodál, za tiché radosti kardinála Berana, který z papežské krypty vděčně připomíná, že jsi to byl Ty, kdo ho držel za ruku, když umíral v Nepomucenu před čtyřiceti léty.

Diplomatický sbor ve fracích už zaujal svá čestná místa, a český velvyslanec obklopen početnou státní delegací mlčky hlásá, že jsi ctí celého národa. Sbor Cappella Sistina se rozezpíval a liturgický průvod čítá dvacet kardinálů. Brzy vstoupí i papež, Kristův náměstek, aby Ti krásnou homilií za celou Církev poděkoval a s Tebou se rozloučil. Bohoslovci Nepomucena Nejvyššímu veleknězi důstojně přisluhují a drží pak u Tvé rakve stráž, než ji opět budou vynášet za teskných tónů písně „In paradisum conducant te angeli...“. Cesta do ráje povede pro Tebe přes Moravu, přes Hanou a přes Tebou tak milovaný Velehrad. Zdá se, že k nám právě tím naposledy promlouváš. Neříkával jsi, že je věčný život návrat? Návrat všeho toho, co jsme žili, co jsme měli rádi a co protrpěli – to že je vírou uchováno v Bohu pro věčnost!

Zní to krásně a věřím tomu, protože jsi to říkal Ty, a Tys netvrdil nic, co neprošlo Tvým srdcem, katalyzátorem pravdy. Ty ale dobře víš, že jsme ještě tak daleko jak Ty nedospěli. Věříme a přesto prosíme: vypros nám u Boha Otce pomoc naší nevěře! Vždyť sotva jsi opustil Věčné město, slunce se schovalo za šedá těžká oblaka, duje nervózní vítr ze Sahary a prší nám na hlavy písečný prach. Tobě je nyní už dobře, nám se však s Bohuslavem Reynkem z duše derou verše:

Smutkem jsme opilí,
kam jdeme, nevíme:
požehnej duši mé.
Pastýři prastarý
s hlubokými dary
měsíce a bdění,
s trny na temeni
těžkém, rozbodaném
jako srdce. Amen

Omelia del Santo Padre Benedetto XVI

ESEQUIE DELL'EM.MO CARDINALE TOMÁŠ ŠPIDLÍK SI

Venerati Fratelli,
illustri Signori Signore,
cari fratelli e sorelle!

Tra le ultime parole pronunciate dal compianto Cardinale Špidlík, vi sono state queste: "Per tutta la vita ho cercato il volto di Gesù, e ora sono felice e sereno perché sto per andare a vederlo". Questo stupendo pensiero – così semplice, quasi infantile nella sua espressione, eppure così profondo e vero – rimanda immediatamente alla preghiera di Gesù, che è risuonata poc’anzi nel Vangelo: "Padre, voglio che quelli che mi hai dato siano anch’essi con me dove sono io, perché contemplino la mia gloria, quella che tu mi hai dato; poiché mi hai amato prima della creazione del mondo" (Gv 17,24). E’ bello e consolante meditare questa corrispondenza tra il desiderio dell’uomo, che aspira a vedere il volto del Signore, e il desiderio di Gesù stesso. In realtà, quella di Cristo è ben più di un’aspirazione: è una volontà. Gesù dice al Padre: "voglio che quelli che mi hai dato siano con me". Ed è proprio qui, in questa volontà, che noi troviamo la "roccia", il fondamento solido per credere e per sperare. La volontà di Gesù in effetti coincide con quella di Dio Padre, e con l’opera dello Spirito Santo costituisce per l’uomo una sorta di "abbraccio" sicuro, forte e dolce, che lo conduce alla vita eterna.

Che immenso dono ascoltare questa volontà di Dio dalla sua stessa bocca! Penso che i grandi uomini di fede vivono immersi in questa grazia, hanno il dono di percepire con particolare forza questa verità, e così possono attraversare anche dure prove, come le ha attraversate Padre Tomáš Špidlík, senza perdere la fiducia, e conservando anzi un vivo senso dell’umorismo, che è certamente un segno di intelligenza ma anche di libertà interiore. Sotto questo profilo, era evidente la somiglianza tra il nostro compianto Cardinale e il Venerabile Giovanni Paolo II: entrambi erano portati alla battuta spiritosa e allo scherzo, pur avendo avuto in gioventù vicende personali difficili e per certi aspetti simili. La Provvidenza li ha fatti incontrare e collaborare per il bene della Chiesa, specialmente perché essa impari a respirare pienamente "con i suoi due polmoni", come amava dire il Papa slavo.

Questa libertà e presenza di spirito ha il suo fondamento oggettivo nella Risurrezione di Cristo. Mi piace sottolinearlo perché ci troviamo nel tempo liturgico pasquale e perché lo suggeriscono la prima e la seconda lettura biblica di questa celebrazione. Nella sua prima predicazione, il giorno di Pentecoste, san Pietro, ricolmo di Spirito Santo, annuncia il compimento in Gesù Cristo del Salmo 16. E’ stupendo vedere come lo Spirito Santo riveli agli Apostoli tutta la bellezza di quelle parole nella piena luce interiore della Risurrezione: "Contemplavo il Signore innanzi a me, / egli sta alla mia destra, perché io non vacilli. / Per questo si rallegrò il mio cuore ed esultò la mia lingua, / e anche la mia carne riposerà nella speranza" (At 2,25-26; cfr Sal 16/15,8-9). Questa preghiera trova un compimento sovrabbondante quando Cristo, il Santo di Dio, non viene abbandonato negli inferi. Egli per primo ha conosciuto "le vie della vita" ed è stato colmato di gioia con la presenza del Padre (cfr At 2,27-28; Sal 16/15,11). La speranza e la gioia di Gesù Risorto sono anche la speranza e la gioia dei suoi amici, grazie all’azione dello Spirito Santo. Lo dimostrava abitualmente Padre Špidlík con il suo modo di vivere, e questa sua testimonianza diventava sempre più eloquente col passare degli anni, perché, malgrado l’età avanzata e gli inevitabili acciacchi, il suo spirito rimaneva fresco e giovanile. Che cos’è questo se non amicizia con il Signore Risorto?

Nella seconda lettura, san Pietro benedice Dio che "nella sua grande misericordia ci ha rigenerati, mediante la risurrezione di Gesù Cristo dai morti, per una speranza viva". E aggiunge: "Perciò siete ricolmi di gioia, anche se dovete essere, per un po’ di tempo, afflitti da varie prove" (1 Pt 1,3.6). Anche qui emerge chiaramente come la speranza e la gioia siano realtà teologali che promanano dal mistero della Risurrezione di Cristo e dal dono del suo Spirito. Potremmo dire che lo Spirito Santo le prende dal cuore di Cristo Risorto e le trasfonde nel cuore dei suoi amici.

Volutamente ho introdotto l’immagine del "cuore", perché, come molti di voi sanno, Padre Špidlík la scelse per il motto del suo stemma cardinalizio: "Ex toto corde", "con tutto il cuore". Questa espressione si trova nel Libro del Deuteronomio, dentro il primo e fondamentale comandamento della legge, là dove Mosè dice al popolo: "Ascolta, Israele: il Signore è il nostro Dio, unico è il Signore. Tu amerai il Signore, tuo Dio, con tutto il cuore, con tutta l’anima e con tutte le forze" (Dt 6,4-5). "Con tutto il cuore – ex toto corde" si riferisce dunque al modo con cui Israele deve amare il suo Dio. Gesù conferma il primato di questo comandamento, al quale abbina quello dell’amore per il prossimo, affermando che esso è "simile" al primo e che da entrambi dipendono tutta la legge e i profeti (cfr Mt 22,37-39). Scegliendo questo motto, il nostro venerato Fratello poneva, per così dire, la sua vita dentro il comandamento dell’amore, la inscriveva tutta nel primato di Dio e della carità.

C’è un altro aspetto, un ulteriore significato dell’espressione "ex toto corde", che sicuramente Padre Špidlík aveva presente e intendeva manifestare col suo motto. Sempre a partire dalla radice biblica, il simbolo del cuore rappresenta nella spiritualità orientale la sede della preghiera, dell’incontro tra l’uomo e Dio, ma anche con gli altri uomini e con il cosmo. E qui bisogna ricordare che nello stemma del Cardinale Špidlík il cuore, che campeggia nello scudo, contiene una croce nei cui bracci si intersecano le parole PHOS e ZOE, "luce" e "vita", che sono nomi di Dio. Dunque, l’uomo che accoglie pienamente, ex toto corde, l’amore di Dio, accoglie la luce e la vita, e diventa a sua volta luce e vita nell’umanità e nell’universo.

Ma chi è quest’uomo? Chi è questo "cuore" del mondo, se non Gesù Cristo? E’ Lui la Luce e la Vita, perché in Lui "abita corporalmente tutta la pienezza della divinità" (Col 2,9). E qui mi piace ricordare che il nostro defunto Fratello è stato un membro della Compagnia di Gesù, cioè un figlio spirituale di quel sant’Ignazio che pone al centro della fede e della spiritualità la contemplazione di Dio nel mistero di Cristo. In questo simbolo del cuore si incontrano Oriente e Occidente, in un senso non devozionistico ma profondamente cristologico, come hanno messo in luce altri teologi gesuiti del secolo scorso. E Cristo, figura centrale della Rivelazione, è anche il principio formale dell’arte cristiana, un ambito che ha avuto in Padre Špidlík un grande maestro, ispiratore di idee e di progetti espressivi, che hanno trovato una sintesi importante nella Cappella Redemptoris Mater del Palazzo Apostolico.

Vorrei concludere ritornando al tema della Risurrezione, citando un testo molto amato dal Cardinale Špidlík, un passo degli Inni sulla Risurrezione di sant’Efrem il Siro:

"Dall’alto Egli è disceso come Signore,
dal ventre è uscito come un servo,
la morte si è inginocchiata davanti a Lui nello Sheol,
e la vita l’ha adorato nella sua risurrezione.
Benedetta la sua vittoria!" (n. 1, 8).

La Vergine Madre di Dio accompagni l’anima del nostro venerato Fratello nell’abbraccio della Santissima Trinità, dove "con tutto il cuore" loderà in eterno il suo infinito Amore. Amen.

Basilica Vaticana, Altare della Cattedra, Martedì, 20 aprile 2010

Homilie Benedikta XVI. na pohřbu kard. Tomáše Špidlíka

Vážení bratři,
Ctění pánové a dámy,
Drazí bratři a sestry!

Mezi posledními slovy, která pronesl zesnulý kardinál Špidlík, byla tato: „Celý život jsem hledal Ježíšovu tvář, a nyní jsem šťastný a klidný, protože odcházím, abych Ho uviděl“. Tato překrásná myšlenka, tak jednoduchá, co do formulace téměř dětská, ale přece hluboká a pravdivá, odkazuje bezprostředně k Ježíšově modlitbě, která před chvílí zazněla v evangeliu: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa“ (Jan 17,24). Je krásné a útěšné rozjímat o tomto souladu mezi touhou člověka, který si přeje vidět Pánovu tvář, a touhou Ježíše samotného. Ta Ježíšova je však něco mnohem více než touha: je to vůle. Ježíš říká Otci: „chci, aby ti, které jsi mi dal, byli se mnou“. Právě tady, v této vůli nacházíme „skálu“, pevný základ víry a doufání. Ježíšova vůle se totiž sbíhá s vůlí Boha Otce. A spolu s působením Ducha svatého tvoří pro člověka jakýsi druh bezpečného, mocného a něžného „objetí“, které jej uvádí do života věčného.
Uslyšet tuto vůli Boží z úst Jeho samého je nezměrný dar! Myslím, že velcí lidé víry žijí ponořeni do této milosti, mají dar vnímat tuto pravdu se zvláštní silou, a tak mohou procházet i těžkými zkouškami, jako jimi prošel Otec Tomáš Špidlík, bez ztráty důvěry a dokonce si přitom uchovat smysl pro humor, což je určitě znamení inteligence, ale také opravdové vnitřní svobody. Z tohoto hlediska byla zřetelná podobnost mezi naším zesnulým kardinálem a ctihodným Janem Pavlem II.: oba byli vtipní a dovedli žertovat, přestože měli nelehké a z určitých hledisek podobné mládí. Prozřetelnost je svedla dohromady a spolupracovali na dobru církve především v tom, aby se naučila plně dýchat „oběma plícemi“, jak rád říkával slovanský papež.
Tato svoboda a duchapřítomnost má svůj objektivní základ v Kristově Zmrtvýchvstání. Zdůrazňuji to, protože se nacházíme ve velikonoční době a protože to naznačují první i druhé biblické čtení této liturgické slavnosti. Ve svém prvním kázání v den Letnic svatý Petr, naplněn Duchem svatým, oznamuje, že se v Ježíši Kristu naplnil 16. Žalm. Je podivuhodné sledovat, jak Duch svatý zjevuje apoštolům celou krásu oněch slov v plné vnitřním světle Zmrtvýchvstání: „Mám Pána před očima stále, je mi po pravici, abych se neviklal. Proto se raduje mé srdce a můj jazyk jásá. Ano, i mé tělo odpočine v naději“ (Sk 2,25-26; srov. Žl 16,8-9). Tato modlitba dochází svého překypujícího naplnění, když Kristus, Svatý Boží, nepodlehne porušení. On jako první poznal „cesty života“ a byl naplněn radostí z Otcovy přítomnosti (srov. Sk2,27-28; Žl 16,11). Naděje a radost vzkříšeného Ježíše jsou také nadějí a radostí jeho přátel díky působení Ducha svatého. Otec Špidlík to běžně dokazoval svým způsobem života a toto jeho svědectví se s přibývajícími roky stávalo stále více výmluvným, protože navzdory pokročilému věku a nevyhnutelným potížím zůstával jeho duch svěží a mladý. Co jiného je to než přátelství se Vzkříšeným Pánem?
Ve druhém čtení svatý Petr dobrořečí Bohu, který „je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději“. A dodává: „proto budete potom jásat, i když vás musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky“ (1 Petr 1,3.6). Také odtud zřetelně vysvítá, že naděje a radost jsou teologální reality, které plynou z mystéria Kristova Vzkříšení a z daru Jeho Ducha. Mohli bychom říci, že Duch svatý je bere ze srdce Vzkříšeného Krista a vštěpuje je do srdce svých přátel.
Záměrně hovořím o obrazu „srdce“, protože, jak mnozí z vás vědí, Otec Špidlík jej zvolil jako motto svého kardinálského erbu: „Ex toto corde“, z celého srdce. Tento výraz se nachází v knize Deuteronomium v prvním a základním přikázání Zákona tam, kde Mojžíš praví lidu: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou silou!“ (Dt 6,4-5). „Celým srdcem – ex toto corde – se tedy vztahuje na způsob, jakým má Izrael milovat svého Boha. Ježíš potvrzuje primát tohoto přikázání, ke kterému připojuje také přikázání lásky k bližnímu, o němž praví, že je „podobné“ tomu prvnímu a že na obou spočívá celý Zákon i Proroci (srov. Mt 22,37-39). Volbou tohoto motta náš ctihodný bratr takříkajíc vložil svůj život do přikázání lásky, vepsal jej cele do primátu Boha a lásky.
Potom je tu ještě jiný aspekt, další význam výrazu „ex toto corde“, na který Otec Špidlík určitě pamatoval a zamýšlel jej svým mottem dát najevo. Vycházeje stále z biblického kořene, symbol srdce představuje ve východní spiritualitě sídlo modlitby, setkání mezi člověkem a Bohem, ale také s dalšími lidmi a s kosmem. Zde je třeba zmínit, že na erbu kardinála Špidlíka je srdce, umístěné na štítu, překryto křížem, na jehož ramenech se protínají slova PHOS a ZOE, světlo a život, což jsou jména Boží. Člověk, který plně, ex toto corde, přijímá světlo a život, stává se tedy sám světlem a životem v lidství a v univerzu.
Kdo je však tímto člověkem? Kdo je tímto „srdcem“ světa, ne-li Ježíš Kristus? On je Světlem a Životem, protože v Něm „přebývá všechna plnost božství“ (Kol 2,9). Tady bych rád zmínil, že náš zesnulý bratr byl členem Tovaryšstva Ježíšova, tzn. duchovní syn onoho svatého Ignáce, který klade do středu víry a spirituality kontemplaci Boha v tajemství Krista. V tomto symbolu srdce se setkávají Východ a Západ nikoli na jakési rovině zbožnosti, ale hluboce kristologicky, jak ukázali jiní jezuitští teologové minulého století. Kristus, ústřední postava Zjevení, je také formálním principem křesťanského umění, oblasti, která měla v Otci Špidlíkovi velkého mistra, inspirátora idejí a výrazových prostředků, jež našly významnou syntézu v kapli Redemptoris Mater apoštolského paláce.
Rád bych skončil tím, že se vrátím k tématu Vzkříšení, a ocituji text, který si kardinál Špidlík velmi oblíbil. Je to pasáž z Hymnů o Vzkříšení svatého Efréma Syrského:
„On shůry sestoupil jako Pán,
z lůna vyšel jako služebník,
v Šeolu se před ním pokořila smrt,
v Jeho Vzkříšení Ho adoroval život.“
Panenská Matka Boží kéž provází duši našeho ctihodného bratra do náruče Nejsvětější Trojice, kde „celým srdcem“ bude na věky chválit Jeho nekonečnou Lásku.
Amen.

Bazilika sv. Petra ve Vatikánu, 20.4.2010
Přeložil P. Milan Glaser, Česká sekce RV

pátek 26. února 2010

Abba, dimmi una parola!

Laudatio del Cardinale Tomáš Špidlík, pronunciata al PIO, dal prof. Richard Čemus SI
Roma, 26.2.2010

Abba, dimmi una parola! Con questa preghiera, nell’Oriente cristiano, i principianti nella vita spirituale usavano rivolgersi all’Anziano (geron, starec). La parola (logion/politeia) che desideravano raccogliere dalle sue labbra non era solo un’informazione che soddisfacesse la loro curiosità, ma una parola che generasse la vita nello Spirito. Per questo ancor oggi i novizi guardano all’Anziano come ad un loro Padre spirituale.

Una tale paternità, intesa come pienezza di relazione, può trovare posto in un istituto scientifico come il nostro? Sembrerebbe di no! Eppure proprio i Tedeschi, noti per il loro rigore intellettuale, hanno coniato un termine tanto pertinente quanto intraducibile, quello, cioè, del Doktorvater, che suggerisce che tra il professore relatore ed il dottorando ci debba essere un rapporto padre–figlio, ossia che dottore non si diventa se non per mezzo di una ‘paternità’. Che il cardinale Špidlík, lungo gli oltre trenta anni di docenza al PIO, sia stato un Doktorvater assai fecondo, non si deduce solo dal grande numero di tesi di laurea da lui guidate, ma più ancora dalla nascita di una vera e propria scuola di pensiero; questa conta discepoli operanti in vari campi delle scienze, ma anche in quello dell’arte e persino della politica.

Quali sono le caratteristiche di questa scuola? Può sembrare difficile delinearne i tratti, dato che padre Špidlík fa un po’ come fecero i Padri del deserto: questi, interrogati su qualche problema, non esternavano le loro opinioni personali ma, quasi nascondendovisi dietro, si avvalevano dell’autorità della Sacra Scrittura e dei Padri a loro precedenti, citandoli o parafrasandoli. Ma proprio così divennero una fidata voce della tradizione, personalizzata e attualizzata.

Così anche le opere di Tomáš Špidlík sembrano, a prima vista, una somma di citazioni di altri autori, in cui si cerca invano l’opinione dello scrittore. Ciò vale non solo per libri del tipo La spiritualité de l’Orient chrétien , dove questo metodo, trattandosi di un manuel systématique, è quasi d’obbligo, ma lo stesso dicasi per L’idée russe , un’opera per Špidlík emblematica e, forse, anche la più cara. Eppure, ad uno sguardo attento non può sfuggire che niente in questo libro è casuale e che qui tutto, più di ogni altra sua opera, rivela la fisionomia intellettuale e spirituale dell’Autore. Crediamo, quindi, di poter individuare a partire da qui la caratteristica del pensiero di Tomáš Špidlík, seppur in modo ridotto a brevi flashes.


1) l primato della vita

Si noti bene: non è lo stesso che affermare: primum est vivere, deinde philosophari. Mentre quest’ultimo detto latino constata bonariamente che le necessità primarie della vita materiale vanno soddisfatte prima di concedersi il lusso dell’ozio filosofico, Špidlík, affermando il primato della vita, ammonisce che la vita si fa sempre e comunque valere a scapito di costruzioni mentali magari impeccabilmente logiche e moralmente giuste, ma astratte e quindi nate morte. Non le idee ed i ragionamenti precedono la vita, ma è la vita stessa a rivelare le sue ragioni intrinseche a chi sa contemplarla.

Il poterla contemplare, però, è dato solo a chi la vive appieno, anzi, a chi si arrende alla vita che scorre potente dal seno di Dio Padre, seppure spesso sotto forma di croce. La praxis precede la theoria, dicevano i Padri orientali: la fatica del vivere in obbedienza al vangelo guarisce gli occhi del cuore che riconosceranno Dio in tutto, persino nella stessa propria carne, per dirla con il libro di Giobbe (cfr. Gb 19,26). Non “penso, quindi sono”, ma “soffro, quindi sono”, dice Berdjaev reinterpretando Cartesio; gli fa eco Bulgakov con Florenskij andando oltre: “amo, quindi sono”.


2) Il primato della persona

Si sa che Špidlík cita volentieri Pavel Florenskij e la sua indagine etimologica sulla nozione di verità in varie culture. Il termine slavo istina, derivato dal sanscrito asti, asmi (respirare) riscontrabile anche nel latino est e nel tedesco ist, implica che la verità sia qualcosa di vivo, che respira. Alla conoscenza di tale verità non si perviene se non ponendosi in vivo contatto con l’oggetto dell’indagine che, nella teologia, non è un oggetto morto, ma un altro soggetto, la persona del Dio vivente. L’oggettivazione invece, considerata da Berdjaev una conseguenza del peccato originale, riduce gli uomini e lo stesso Dio a delle cose, troncando ogni rapporto interpersonale. La persona – creata unica, irrepetibile e libera – viene inghiottita dalla necessità della natura divenuta mortifera. Ravvivare il creato significa perciò personalizzarlo: il mare, per essere scoperto nella sua bellezza primordiale, deve diventare il mio mare, come quello che il giovane poeta ceco Jiří Wolker, tanto amato da Špidlík, finalmente trovò – dopo una lunga ricerca – negli occhi dei marinai, che “il mare costruiscono e dal mare sono costruiti”. Berdjaev trovò parole ancora più audaci: “Ben lungi dall’essere la persona una parte dell’universo, è invece l’universo che è una parte, una dimensione della persona che essa qualifica”.


3) La vita spirituale: un’arte

La nostra mentalità tecnica si è formata a contatto con le verità oggettive delle scienze naturali: amiamo l’esattezza delle definizioni, la ricerca delle cause e le garanzie di funzionamento. Un tale mondo – comprensibile e spiegabile – può fare a meno del mistero di Dio. La teologia, vedendosi mancare l’aria nell’abbraccio di un freddo scientismo, sogna di risposarsi con l’arte, da cui andava divorziando nell’epoca moderna. Il Cardinale Špidlík benedice tale divorzio, chiamando arte la stessa vita spirituale. Simile all’artista che attende un’ispirazione per poter creare cose mai viste, la mente umana attende il soffio dello Spirito per saper pensare Dio e parlare di lui in modo nuovo e bello. È la grazia dello Spirito Santo, dice l’occidente. Anzi, è lo Spirito Santo in Persona, insiste l’oriente. Dio è presente dove agisce, ma più ancora, precisa Špidlík, dove gli si risponde. Ne nasce una vita spirituale come dialogo incessante con Dio e con gli uomini. Saperne parlare e scrivere in modo comprensibile fa parte di quest’arte spirituale che il professor Špidlík domina alla perfezione. Varcata la soglia del mondo accademico, egli rende accessibili i tesori della spiritualità orientale anche alle persone semplici o lontane dalla Chiesa. Oggi che le stesse scienze profane stanno uscendo dalla loro turris eburnea in cerca di un impatto pratico, Špidlík ha davvero anticipato i tempi.

Non solo per aver aumentato la gloria del PIO nel mondo, ma anche per questo suo servizio ecclesiale onoriamo oggi l’eminentissimo Signor Cardinale Tomáš Špidlík, illustre professore emerito del nostro Istituto, in occasione del suo 90° genetliaco. Ma molti tra di noi, allievi della sua scuola, si sentiranno portati a rivolgersi al festeggiato non già con un troppo serio “professore” e neanche con un solenne “Eminenza”, ma con un filiale “Padre”. Infatti, dove l’intelletto si è unito al cuore, la parola non solo trasmette la scienza ma genera la vita. Grazie Padre!

Fotografie dell'evento sul web di PIO