Kardinál Tomáš Špidlík se narodil 17. prosince 1919 v moravských Boskovicích. Po absolvování boskovického gymnázia směřuje na učitelskou dráhu, studuje v Brně na Masarykově univerzitě. Po uzavření vysokých škol nacisty vstupuje do Tovaryšstva Ježíšova, pobývá několik let na Velehradě a po válce odchází studovat do Maastrichtu, kde je r.1949 vysvěcen na kněze.

Protože návrat do komunistického Československa by byl životu nebezpečný, představení jej posílají do Itálie, nejprve je rok ve Florencii a pak v Římě. Zde se stává r. 1951 spirituálem Nepomucena, spolupracovníkem Vatikánského rozhlasu (pravidelně každý pátek, po téměř 60 let, až do dne jeho smrti, jsme mohli slýchat jeho zamyšlení k nadcházející neděli). I když pobývá v Nepomucenu, přísluší do řeholního společenství při Papežském Orientálním Institutu, kde hned po příchodu do Říma začíná studovat a po doktorátu z teologie se tam stává profesorem spirituality křesťanského východu; je autorem mnoha knih a uznávanou autoritou v oboru.

Po roce 1989 kdy končí službu spirituála v Nepomucenu zakládá Centro Studi e Ricerche Ezio Aletti, kde v malé komunitě žije až do své smrti.
Roku 2003 jej papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem. Do svého kardinálského erbu si vložil heslo Ex toto corde ("Z celého srdce").

úterý 20. dubna 2010

Římské sbohem otci kardinálu Špidlíkovi

A najednou je konec. V úterý 20. dubna 2010 v devět hodin ráno v kapli římského Centra Aletti papežský protonotář Enrico Viganò a papežský ceremonář Guido Marini přistupují k notářskému stvrzení „zbožného odchodu na věčnost jeho Eminence nejdůstojnějšího pana kardinála Tomáše Špidlíka z Tovaryšstva Ježíšova, jáhna sv. Agáty Gótů. In nomine Domini. Amen“. Tím začíná čtení krásně sepsaného čtyřstránkového Kardinálova životopisu, který pak vkládají do rakve v zapečetěné kovové roli. Poté nastává nejdojemnější okamžik celého obřadu: Mons. Viganó rozprostře lněné sudarium, asi 50x50 cm veliké, a drží ho za cípy nad rakví jako Veroničinu roušku. Přítomní se jeden po druhém sklání k poslednímu rozloučení polibkem zesnulého na čelo, někteří i na jeho krásné sepjaté ruce. Superior komunity, slovinský jezuita Milan, společně se sestrou Marinou, která o Kardinála tak obětavě pečovala, kladou roušku na jeho obličej. Je to pohnutá chvíle – už neuvidíme otcovu tvář... Z ponoření do úvah nás vytrhne člen pohřební služby se žhavou pájkou v ruce, kterou přiletuje víko zinkové vnitřní rakve, aby následně uzavřel i vnější rakev dřevěnou. Papežský ceremonář dvojmo zapečetí vnitřní i vnější rakve.

Když na kardinála Berana vložili po svěcení vlečku, vzpomněl si prý na mámu, jak by asi s údivem zvolala, kdyby se toho dožila: „Do čeho tě to Josefe oblékli“! Přichází mi to na mysl v koloně aut za pohřebním Mercedesem s rakví otce kardinála Špidlíka, které klestí cestu římským provozem policejní vůz se světelnou sirénou. „Co se to děje, kam Tě to otče Tomáši vezou?“. Tebe, který ses i jako kardinál spokojil s bydlením podobným spíš mnišské cele, než kardinálské suitě, teď eskortuje policie a vatikánská limuzína s papežskými notáři! Činí, co se na kardinála svaté římské církve, který tradičně platí za korunního prince, sluší a patří! A kdyby to nebyl pohřeb, řekl bych, že mám radost, že Ty, syn ševce z Boskovic, ses nakonec dočkal této cti...

Jistě vidíš, že jsme právě vyjeli z Centra Aletti a po rozkopané via Paolina se blížíme k bazilice Santa Maria Maggiore, kterou dokola objíždíme, snad abys ji naposledy mohl obejmout. Míjíme boční Paolínskou kapli, odkud tě zdraví panna Maria z ikony Salus Populi Romani, předloha Mater Unitatis, s níž se opět setkáš na Velehradě v kapli Matky Jednoty. Z rohu náměstí Ti mává svatá Praxeda, v jejímž chrámu odpočívá arcibiskup pražský a patriarcha Alexandrijský Jan z Jenštejna. V přilehlém klášteře tu oddal svou duši Bohu svatý Cyril, když s bratrem Metodějem dosáhli schválení slovanské liturgie papežem Hadriánem II. právě zde v bazilice Panny Marie Větší, neboli Sněžné, které se tehdy v 9. století ještě říkalo „U jesliček“.

Z druhého konce náměstí se s prosbou o požehnání sklání tvůj Orientál a děkuje Ti, žes ho proslavil. V jeho knihovně ses téměř 40 let nořil do studia východních Otců, abys nám pak předával ne suchou vědu, ale poznání Boha protrpěné životem. Sjíždíme po náměstí kolem místa, kde na oltáři u jesliček sv. Ignác z Loyoly před pěti sty léty sloužil svou první mši svatou. Čekal celý rok v naději, že ji bude slavit v Betlémě, pro válku s Turky se tam však nedostal. Poznal v tom Boží vůli a zůstal až do smrti v Římě ve službě papeže a Tovaryšstva. Kolikrát jsi to, otče kardinále, uváděl jako příklad toho, jak byl Ignác stále připraven vzdávat se svých vlastních plánů. Věděls, o čem mluvíš: vždyť i ty ses těšil na slavnou primici na Moravě po studiích v Maastrichtu. „Vítězný únor“ komunistů tě však přinutil zůstat v Holandsku. Měl jsi jít do misií na Jávu, ale Bůh chtěl i od Tebe, abys zůstal v Římě: od roku 1951 až do smrti. A právě tomu vděčíme, že jsi našel cestu na Orientál a zpřístupnil nám duchovní bohatství křesťanského Východu. Objeli jsme zcela baziliku a sjíždíme Via Cavour dolů směrem k chrámu svatých Kosmy a Damiána na Foru Romanu. Zleva Ti z návrší blahovolně kyne sv. Petr v okovech s majestátnou sochou Michelangelova Mojžíše, zatímco vpravo ve Via dei Serpenti se krčí kostel Madonna dei Monti, kde odpočívá poutník absolutna, Benedikt Josef Labre. Právě jeho Pán Bůh poslal doprovodit Tvou duši na poslední pouti vzhůru, neboť jsi ji vydechl na jeho svátek, 16. dubna, večer, právě když ze zvonice Panny Marie Sněžné La Sperduta odbíjela devátou.

Teď už ale lemujeme římské Forum pompézní třídou via dei Fori Imperiali od Kolosea k Benátskému náměstí. Tam uhýbáme do leva, úzkou Via del Plebiscito, takřka na dotek se zdí kostela Del Gesú, za níž odpočívá pod oltářem svatý Ignác. O míli dál po Corso Vittorio Emmanuele na Tebe šibalsky mrká z Chiesa Nuova Ignácův humorný přítel Filip Neri. Zřejmě si stačíte vyměnit ty nejnovější vtipy, vida, že se i v rakvi usmíváš. To už ale z mostu přes Tiberu přijímáš hold mečem vojevůdce Archanděla Michaela z Andělského hradu, zatímco od Tiberského ostrova proti proudu Ti pádluje vstříc svatý Vojtěch, a z Milvijského mostu Věčné Město aspoň o minutu ticha prosí Nepomucký svatý Jan.

Řím je zalit teplým jižním sluncem, Michelangelova kupole se přímo snáší z modrého nebe, Vatikánské zahrady voní předzvěstí ráje, švýcarští gardisté salutují, a papežští gentiluomini stojí ve špalíru: majestátně vnáší tvou rakev, otče kardinále, do svatopetrské basiliky kolem oltáře Božského srdce Páně, k oltáři Katedry, kde ji položí na mramorovou zem a rozevřou na ní Písmo svaté. V jasu světla jenž proudí oknem s holubicí z českého skla, jsi tu na dohled svatého Václava, který vévodí z oltáře opodál, za tiché radosti kardinála Berana, který z papežské krypty vděčně připomíná, že jsi to byl Ty, kdo ho držel za ruku, když umíral v Nepomucenu před čtyřiceti léty.

Diplomatický sbor ve fracích už zaujal svá čestná místa, a český velvyslanec obklopen početnou státní delegací mlčky hlásá, že jsi ctí celého národa. Sbor Cappella Sistina se rozezpíval a liturgický průvod čítá dvacet kardinálů. Brzy vstoupí i papež, Kristův náměstek, aby Ti krásnou homilií za celou Církev poděkoval a s Tebou se rozloučil. Bohoslovci Nepomucena Nejvyššímu veleknězi důstojně přisluhují a drží pak u Tvé rakve stráž, než ji opět budou vynášet za teskných tónů písně „In paradisum conducant te angeli...“. Cesta do ráje povede pro Tebe přes Moravu, přes Hanou a přes Tebou tak milovaný Velehrad. Zdá se, že k nám právě tím naposledy promlouváš. Neříkával jsi, že je věčný život návrat? Návrat všeho toho, co jsme žili, co jsme měli rádi a co protrpěli – to že je vírou uchováno v Bohu pro věčnost!

Zní to krásně a věřím tomu, protože jsi to říkal Ty, a Tys netvrdil nic, co neprošlo Tvým srdcem, katalyzátorem pravdy. Ty ale dobře víš, že jsme ještě tak daleko jak Ty nedospěli. Věříme a přesto prosíme: vypros nám u Boha Otce pomoc naší nevěře! Vždyť sotva jsi opustil Věčné město, slunce se schovalo za šedá těžká oblaka, duje nervózní vítr ze Sahary a prší nám na hlavy písečný prach. Tobě je nyní už dobře, nám se však s Bohuslavem Reynkem z duše derou verše:

Smutkem jsme opilí,
kam jdeme, nevíme:
požehnej duši mé.
Pastýři prastarý
s hlubokými dary
měsíce a bdění,
s trny na temeni
těžkém, rozbodaném
jako srdce. Amen