Kardinál Tomáš Špidlík se narodil 17. prosince 1919 v moravských Boskovicích. Po absolvování boskovického gymnázia směřuje na učitelskou dráhu, studuje v Brně na Masarykově univerzitě. Po uzavření vysokých škol nacisty vstupuje do Tovaryšstva Ježíšova, pobývá několik let na Velehradě a po válce odchází studovat do Maastrichtu, kde je r.1949 vysvěcen na kněze.

Protože návrat do komunistického Československa by byl životu nebezpečný, představení jej posílají do Itálie, nejprve je rok ve Florencii a pak v Římě. Zde se stává r. 1951 spirituálem Nepomucena, spolupracovníkem Vatikánského rozhlasu (pravidelně každý pátek, po téměř 60 let, až do dne jeho smrti, jsme mohli slýchat jeho zamyšlení k nadcházející neděli). I když pobývá v Nepomucenu, přísluší do řeholního společenství při Papežském Orientálním Institutu, kde hned po příchodu do Říma začíná studovat a po doktorátu z teologie se tam stává profesorem spirituality křesťanského východu; je autorem mnoha knih a uznávanou autoritou v oboru.

Po roce 1989 kdy končí službu spirituála v Nepomucenu zakládá Centro Studi e Ricerche Ezio Aletti, kde v malé komunitě žije až do své smrti.
Roku 2003 jej papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem. Do svého kardinálského erbu si vložil heslo Ex toto corde ("Z celého srdce").

pátek 30. dubna 2010

Homilie biskupa Josefa Hrdličky

Homilie biskupa Josefa Hrdličky z posledního rozloučení 
s kardinálem Špidlíkem na Velehradě dne 30. dubna 2010

Pokoj a dobro vám, milí účastníci tohoto pohřbu, kteří patříte do velkého zástupu spřízněných duší se zesnulým otcem Tomášem. Pokoj a dobro i vám, přátelé u televizorů. V Janově úryvku jsme právě slyšeli dvě jména: Ježíš a Tomáš. Jména aktuální i pro tuto chvíli. Ježíš hovoří a Tomáš se ptá: „Jak bychom mohli znát cestu, Pane, nevíme, kam jdeš."
A právě díky Tomášovi a jeho odvaze ptát se, vděčíme za Ježíšovu odpověď, kterou by bez té Tomášovy otázky možná tak jasně nevyslovil. Tomáši „Já jsem ta cesta, pravda a život." Kdo se ptá, ten se dozví, a kdo se ptá Krista, přijme útěchu i naději vždy ještě větší, než čekal.
Právě zde a nyní, přátelé, jde o podobný dialog, kde vnímáme dvě jména: Ježíš a Tomáš. Také nás učil otec Tomáš Špidlík ptát se a nalézat odpověď. A věříme, že Ježíš se i nyní obrací k tomuto svému příteli Tomášovi se stejným ujištěním, - protože i tento náš milovaný zesnulý mu nabídl svůj život a v jeho službě rozvinul i všechny ty velké dary, které od něho dostal. Ano, náš otec a bratr Tomáš kardinál Špidlík šel cestou, která se jmenovala Ježíš, hlásal pravdu, kterou On mu uložil hlásat, a nyní svůj pozemský život předává do plnosti Kristova života.
V neděli v evangeliu zazněla zmínka o dobrém pastýři, kterého ovce poznají podle hlasu a jdou za ním. Vzpomínám si na své vůbec první setkání tehdy ještě s P.Špidlíkem na Sv.Hostýně po jeho návratu z dlouhého exilu do vlasti. - Když jsme spolu před bazilikou živě hovořili o tom, že pocházíme ze stejného kraje, šla kolem skupina venkovských poutníků a jedna žena ze zástupu k němu přišla se slovy: „Nejste vy jste otec Špidlík ?" On se podivil, odkud ho může znát, když 50 let byl mimo vlast. A ona řekla: „Já jsem vás poznala po hlase." Jak víme, on dlouhá léta promlouval na vlnách vatik.rozhlasu a svými skvělými duchovními úvahami povzbuzoval církev u nás. Jeho hlas nedokázaly umlčet ani rušičky nepřátel.
I Ježíš říká, že ovce poznají dobrého pastýře po hlase. A jdou za ním. Za hlasem cizích nepůjdou, protože jim nevěří. - Otec kardinál právě toto uměl, jeho svědectví bylo bytostně živé a v jeho blízkosti se lidská srdce otvírala. Kdo ho poznal, viděl, či slyšel, s důvěrou k němu tíhnul. Svědčí o tom i toto shromáždění.
Dokázal mluvit tak, že ho se zaujetím poslouchali jak kardinálové v konkláve před volbou papeže, tak i samotní papežové, vědci z mnoha zemí světa, ale i nejprostší venkované. Dovedl hovořit k věřícím i k nevěřícím , kteří s úctou konstatovali, ano, rozumíme tomu, co on říká. Otec Tomáš Špidlík, prošel Kristovou školou evangelia, měl ve svém projevu onu přívětivou dikci, ve které zněla nejen moudrost a učenost světoznámého myslitele, ale byl tam také laskavý a přátelský tón, který i když zněl někdy nesmlouvavě jasně, měl vždy blízko k úsměvu a humoru. - I to je jeden rys z jeho odkazu, který bychom si měli osvojit pro svůj dialog s druhými.
Když jsme včera v katedrále sloužili za něho rekviem, v promluvě náš otec arcibiskup Jan se zmínil o příběhu dvou učedníků do Emauz, kdy, jak víme, se Ježíš připojuje ke skleslým a zklamaným poutníkům, - doprovází je dlouhý kus cesty, trpělivě jim naslouchá, nechá je vymluvit, pak jim vše vysvětluje a způsobí, že se jim rozhoří srdce. Nechá se od nich pozvat domů, kde ho poznají jako vzkříšeného Pána. A oni pak nezadržitelně spěchají donést tu zprávu všem ostatním. - Zaznělo tam působivé srovnání, že i náš zesnulý otec Tomáš dovedl po vzoru svého Mistra - doprovázet druhé na jejich cestě, uměl jim trpělivě naslouchat a moudře uvádět věci na pravou míru. Protože sám dovedl hořet, uměl pomoci i druhým, aby se jim rozhořelo srdce. I on se nechával pozvat od druhých a o četná pozvání nikdy nebyla v celém světě nouze. Uměl pomoci lidem poznat Krista a nasměrovat je, aby i oni nesli zvěst o vzkříšeném. - Když si osobně vzpomenu, kolik znám umělců a tvůrčích lidí, které On, otec Tomáš uměl doprovázet způsobem pokorným a přitom moudrým a inspirujícím. A díky tomuto dialogu vznikala i velká současná díla, - jak v oblasti výtvarné, tak i literární, filmové či vědecké.
Dovolte mi nakonec ještě jednu myšlenku: Ve velehradské bazilice vidíme dvoje výrazná sousoší: Vlevo apoštolové Petr a Pavel, vpravo slovanští věrozvěsti sv.Cyril a Metoděj. - Ta první dvojice představuje dva sloupy univerzální světové církve od dob jejího vzniku před 2 tisíci lety. Na nich stojí a navěky bude stát skála Církve. - Ta druhá dvojice našich věrozvěstů nás zavádí o víc, než jedenáct staletí zpět - jde o dva bratry, svaté a geniální patrony Evropy, kteří obrátili celé národy.
Ale je tu náhle ještě jedna dvojice aktuální pro tuto naši bezprostřední přítomnost. Souvisí s naším národním prostředím a jeho duchovním srdcem, které slyšíme bít právě zde na Velehradě. I zde budou hroby dvou významných duchovních vůdců a spřízněných duší: A.C.Stojana, o němž bylo řečeno, že byl schopen vrátit národu ztracenou lásku k církvi. On, náš otec Stojan, právě zde a odtud stavěl duchovní mosty jednoty křesťanů. A od dnešního dne to bude i otec Tomáš kardinál Špidlík, který ač moravský rodák z Boskovic, jako myslitel výrazně přesáhl úzké poměry jednoho malého národa, protože v sobě nesl dimenzi evropské i světové Církve. Byl tím, kdo razil cestu k její jednotě.
Velehrad tím získá jako poutní místo opět jeden z důvodů, proč sem budeme rádi putovat, opět jeden ostrůvek naděje, útěchy a povzbuzení na naší cestě.
Jeho nejbližší přátelé z olomouckého jezuitského centra Alleti říkají: Ještě ani nedokážeme dohlédnout, co všechno nám otec Špidlík vlastně předal. Máme tedy co objevovat a uvádět do života. Máme se na co těšit.
Slavme tedy i nyní Eucharistii, kde se živí setkávají s mrtvými v srdci Spasitelově. I my s Vámi, drahý otče Tomáši. Přijď, Pane Ježíši do této chvíle a spoj nás vjedno.

Záznam pohřbu na iVysílání České televize.

Omelia del Vescovo Josef Hrdlička

L’omelia del vescovo Josef Hrdlička durante l’ultimo commiato
dal cardinale ŠPIDLÍK a Velehrad il 30 aprile 2010.



Pace e bene a voi cari partecipanti a questo funerale che fatte parte di una gran folla d’anime vicine al defunto padre Tomáš. Pace a bene a voi amici che ci seguiate tramite la televisione. Abbiamo appena sentito nel brano giovanneo due nomi: Gesù e Tommaso. Sono nomi attuali anche per il momento presente. Gesù parla e Tommaso chiede: “Come potremo conoscere la via, Signore, non sapiamo dove vai.”
Proprio grazie a Tommaso e al suo coraggio a domandare conosciamo la risposta di Gesù, che egli non avrebbe pronunciato forse così chiaramente senza la domanda di Tommaso. Tommaso “Io sono la via, la verità e la vita”. Chi chiede, viene a sapere, e chi chiede Cristo, riceve consolazione e speranza ancora più grandi della sua attesa.
Proprio qui e ora, cari amici, si tratta di un dialogo simile in cui percepiamo due nomi: Gesù e Tomáš. Anche a noi padre Tomáš Špidlík ha insegnato a chiedere e trovare le risposte. Crediamo che Gesù si rivolge anche ora a questo suo amico Tomáš con la stessa rassicurazione, perché anche questo nostro caro defunto gli ha offerto la propria vita e ha sviluppato nel suo servizio tutte i grandi doti che da Lui ha ricevuto. Si, nostro padre e fratello Tomáš cardinale Špidlík ha seguito la via chiamata Gesù annunciando la verità che Egli gli impose di annunciare, e ora consegna la sua vita terrena alla pienezza della vita di Cristo.
La domenica scorsa il vangelo parlò del buon pastore che le pecore riconoscono secondo la voce e gli seguono. Ricordo il mio primo incontro con padre Špidlík a Hostýn dopo il suo ritorno in patria dal suo lungo esilio. Quando parlavamo insieme davanti alla basilica del fatto che proveniamo della stessa regione ci passò accanto un gruppo di pelegrini rurali e una donna dalla folla andò verso di lui chiedendolo: ”Non è lei padre Špidlík?” Lui rimasto sorpreso da dove lo può conoscere essendo vissuto 50 anni fuori della patria. E lei rispose: “ Io l’ho riconosciuta secondo la voce.” Come sapiamo padre Špidlík parlava nella radio Vaticana lunghi anni e con le sue eccelenti riflesioni spirituali incoraggiava la chiesa da noi. Neanche gli apparecchi per il disturbo istallate dal regime riuscivano a farlo tacere. Anche Gesù afferma che le pecore riconoscono il buon pastore secondo la voce e gli seguono. Non seguiranno la voce degli estranei perché non gli credono. Il cardinale Špidlík sapeva fare proprio questo. La sua testimonianza era viva e nella sua vicinanza i cuori umani si dischiudevano. Chi lo ha conosciuto, visto, o sentito provò fiducia verso di lui. Quest’assemblea ne da la testimonianza.
Egli sapeva parlare in modo che gli ascoltavano con interessamento sia cardinali riuniti in conclave prima dell’elezione del papa, come anche gli stessi pontefici, nonché scienziati da molte parti del mondo ma anche contadini più semplici. Egli sapeva rivolgersi ai credenti e ai non credenti i quali costatavano con il rispetto: si, capiamo quello che egli dice. Padre Tomáš Špidlík cresciuto alla scuola del Vangelo di Cristo aveva una dicitura garbata in cui risuonava non solo saggezza ed erudizione di un pensatore di livello mondiale ma vi era un tono gentile e amichevole. E anche quando voleva essere inequivocabilmente chiaro, tendeva comunque sempre al sorriso e ad umorismo. Anche questo è un tratto di lui che dovremmo appropriarci nel nostro dilogo con gli altri.
Celebrando ieri nella catedrale di Olomouc il requiem per padre Špidlík, l’arcivescovo Jan nella sua omelia ha parlato della storia dei due discepoli di Emmaus. Sappiamo come Gesù si congiunse con loro che erano pellegrini abbattuti e delusi, gli accompagna un bel pezzo di strada, si mette pazientemente all’ascolto di loro, gli lascia parlare e poi, spiegando loro tutto fa sì che loro cuore arde. Accetta il loro invito a casa dove lo riconoscono come il Signore risorto. Dal canto loro essi non si lasciano trattenere e corrono per portare la notizia agli altri. Vi risuona un paragone efficace col nostro defunto padre Tomáš che sull’esempio del suo Maestro sapeva accompagnare altri sulla loro strada, sapeva ascoltare pazientemente, e con saggeza mettere le cose in giuste relazioni. Essendo egli stesso di cuore ardente sapeva aiutare gli altri a far ardere anche loro cuore. Anche lui si lasciava invitare dagli altri e infatti, inviti in tutto il mondo non mancavano mai. Sapeva introdurre le persone alla conoscenza di Cristo e indirizarli di portare anche loro l’annuncio del Risorto. Personalmente ricordo tanti artisti e uomini creativi che padre Tomáš sapeva accompagnare in modo umile ma saggio e ispirativo. Grazie a questo dialogo nascevano grandi opere contemporanee sia nel campo dell’arte figurativa sia letterare, cinematografica o di scienza.
Permettetemi alla fine ancora un pensiero: nella basilica di Velehrad vediamo due marcanti gruppi di statue: a sinistra gli apostoli Pietro e Paolo a destra gli apostoli slavi Cirillo e Metodio. La prima coppia rapresenta due collone della chiesa universale sin dalla sua origine due milla anni fa. Su di loro poggia e sempre poggerà la roccia della chiesa. La seconda coppia dei nostri apostoli che ci porta indietro più di undici secoli, sono due fratelli santi e geniali patroni d’Europa che hanno convertito intere nazioni.
Ma all’inproviso vi è ancora un’altra coppia attuale per il presente immediato. È collegata al nostro ambiente nazionale e al suo cuore spirituale che sentiamo battere proprio qui a Velehrad. Vi saranno le tombe di due significative guide spirituali e anime vicine. Antonin Cyril Stojan di cui è stato affermato che era capace restituire alla nazione l’amore perduto verso la chiesa. Lui nostro padre Stojan proprio qui e da qui costruiva ponti spirituali dell’unita cristiana e dal giorno d’oggi lo sarà anche Tomáš cardinale Špidlík il quale provenendo da Boskovice in Moravia oltrepassò come pensatore in modo significativo le strette misure di una nazione piccola perché portò dentro di se la dimensione della chiesa europea e mondiale. Era stato colui che rendeva libera la strada verso l’unità. Velehrad, come luogo di pellegrinaggio, guadagna una motivazione in più per ritornarci volentieri, come ad un’isoletta della speranza, consolazione e incoraggiamento sulla nostra strada. I suoi amici più stretti del centro Aletti di Olomouc dicono: “Ancora non riusciamo neanche cogliere con lo sguardo tutto quello che padre Špidlík ci ha tramandato”. C’è quindi molto da scoprire e di mettere in pratica. C’è da aspettare molto di cui gioire. Orsù dunque celebriamo l’eucaristia in cui i vivi incontrano i morti nel cuore del Salvatore. Anche noi con Te, caro padre Tomáš. Vieni, ò Signore Gesù, entra in questo momento e uniscici in una cosa sola.

Traduzione Richard Čemus SJ

úterý 20. dubna 2010

Římské sbohem otci kardinálu Špidlíkovi

A najednou je konec. V úterý 20. dubna 2010 v devět hodin ráno v kapli římského Centra Aletti papežský protonotář Enrico Viganò a papežský ceremonář Guido Marini přistupují k notářskému stvrzení „zbožného odchodu na věčnost jeho Eminence nejdůstojnějšího pana kardinála Tomáše Špidlíka z Tovaryšstva Ježíšova, jáhna sv. Agáty Gótů. In nomine Domini. Amen“. Tím začíná čtení krásně sepsaného čtyřstránkového Kardinálova životopisu, který pak vkládají do rakve v zapečetěné kovové roli. Poté nastává nejdojemnější okamžik celého obřadu: Mons. Viganó rozprostře lněné sudarium, asi 50x50 cm veliké, a drží ho za cípy nad rakví jako Veroničinu roušku. Přítomní se jeden po druhém sklání k poslednímu rozloučení polibkem zesnulého na čelo, někteří i na jeho krásné sepjaté ruce. Superior komunity, slovinský jezuita Milan, společně se sestrou Marinou, která o Kardinála tak obětavě pečovala, kladou roušku na jeho obličej. Je to pohnutá chvíle – už neuvidíme otcovu tvář... Z ponoření do úvah nás vytrhne člen pohřební služby se žhavou pájkou v ruce, kterou přiletuje víko zinkové vnitřní rakve, aby následně uzavřel i vnější rakev dřevěnou. Papežský ceremonář dvojmo zapečetí vnitřní i vnější rakve.

Když na kardinála Berana vložili po svěcení vlečku, vzpomněl si prý na mámu, jak by asi s údivem zvolala, kdyby se toho dožila: „Do čeho tě to Josefe oblékli“! Přichází mi to na mysl v koloně aut za pohřebním Mercedesem s rakví otce kardinála Špidlíka, které klestí cestu římským provozem policejní vůz se světelnou sirénou. „Co se to děje, kam Tě to otče Tomáši vezou?“. Tebe, který ses i jako kardinál spokojil s bydlením podobným spíš mnišské cele, než kardinálské suitě, teď eskortuje policie a vatikánská limuzína s papežskými notáři! Činí, co se na kardinála svaté římské církve, který tradičně platí za korunního prince, sluší a patří! A kdyby to nebyl pohřeb, řekl bych, že mám radost, že Ty, syn ševce z Boskovic, ses nakonec dočkal této cti...

Jistě vidíš, že jsme právě vyjeli z Centra Aletti a po rozkopané via Paolina se blížíme k bazilice Santa Maria Maggiore, kterou dokola objíždíme, snad abys ji naposledy mohl obejmout. Míjíme boční Paolínskou kapli, odkud tě zdraví panna Maria z ikony Salus Populi Romani, předloha Mater Unitatis, s níž se opět setkáš na Velehradě v kapli Matky Jednoty. Z rohu náměstí Ti mává svatá Praxeda, v jejímž chrámu odpočívá arcibiskup pražský a patriarcha Alexandrijský Jan z Jenštejna. V přilehlém klášteře tu oddal svou duši Bohu svatý Cyril, když s bratrem Metodějem dosáhli schválení slovanské liturgie papežem Hadriánem II. právě zde v bazilice Panny Marie Větší, neboli Sněžné, které se tehdy v 9. století ještě říkalo „U jesliček“.

Z druhého konce náměstí se s prosbou o požehnání sklání tvůj Orientál a děkuje Ti, žes ho proslavil. V jeho knihovně ses téměř 40 let nořil do studia východních Otců, abys nám pak předával ne suchou vědu, ale poznání Boha protrpěné životem. Sjíždíme po náměstí kolem místa, kde na oltáři u jesliček sv. Ignác z Loyoly před pěti sty léty sloužil svou první mši svatou. Čekal celý rok v naději, že ji bude slavit v Betlémě, pro válku s Turky se tam však nedostal. Poznal v tom Boží vůli a zůstal až do smrti v Římě ve službě papeže a Tovaryšstva. Kolikrát jsi to, otče kardinále, uváděl jako příklad toho, jak byl Ignác stále připraven vzdávat se svých vlastních plánů. Věděls, o čem mluvíš: vždyť i ty ses těšil na slavnou primici na Moravě po studiích v Maastrichtu. „Vítězný únor“ komunistů tě však přinutil zůstat v Holandsku. Měl jsi jít do misií na Jávu, ale Bůh chtěl i od Tebe, abys zůstal v Římě: od roku 1951 až do smrti. A právě tomu vděčíme, že jsi našel cestu na Orientál a zpřístupnil nám duchovní bohatství křesťanského Východu. Objeli jsme zcela baziliku a sjíždíme Via Cavour dolů směrem k chrámu svatých Kosmy a Damiána na Foru Romanu. Zleva Ti z návrší blahovolně kyne sv. Petr v okovech s majestátnou sochou Michelangelova Mojžíše, zatímco vpravo ve Via dei Serpenti se krčí kostel Madonna dei Monti, kde odpočívá poutník absolutna, Benedikt Josef Labre. Právě jeho Pán Bůh poslal doprovodit Tvou duši na poslední pouti vzhůru, neboť jsi ji vydechl na jeho svátek, 16. dubna, večer, právě když ze zvonice Panny Marie Sněžné La Sperduta odbíjela devátou.

Teď už ale lemujeme římské Forum pompézní třídou via dei Fori Imperiali od Kolosea k Benátskému náměstí. Tam uhýbáme do leva, úzkou Via del Plebiscito, takřka na dotek se zdí kostela Del Gesú, za níž odpočívá pod oltářem svatý Ignác. O míli dál po Corso Vittorio Emmanuele na Tebe šibalsky mrká z Chiesa Nuova Ignácův humorný přítel Filip Neri. Zřejmě si stačíte vyměnit ty nejnovější vtipy, vida, že se i v rakvi usmíváš. To už ale z mostu přes Tiberu přijímáš hold mečem vojevůdce Archanděla Michaela z Andělského hradu, zatímco od Tiberského ostrova proti proudu Ti pádluje vstříc svatý Vojtěch, a z Milvijského mostu Věčné Město aspoň o minutu ticha prosí Nepomucký svatý Jan.

Řím je zalit teplým jižním sluncem, Michelangelova kupole se přímo snáší z modrého nebe, Vatikánské zahrady voní předzvěstí ráje, švýcarští gardisté salutují, a papežští gentiluomini stojí ve špalíru: majestátně vnáší tvou rakev, otče kardinále, do svatopetrské basiliky kolem oltáře Božského srdce Páně, k oltáři Katedry, kde ji položí na mramorovou zem a rozevřou na ní Písmo svaté. V jasu světla jenž proudí oknem s holubicí z českého skla, jsi tu na dohled svatého Václava, který vévodí z oltáře opodál, za tiché radosti kardinála Berana, který z papežské krypty vděčně připomíná, že jsi to byl Ty, kdo ho držel za ruku, když umíral v Nepomucenu před čtyřiceti léty.

Diplomatický sbor ve fracích už zaujal svá čestná místa, a český velvyslanec obklopen početnou státní delegací mlčky hlásá, že jsi ctí celého národa. Sbor Cappella Sistina se rozezpíval a liturgický průvod čítá dvacet kardinálů. Brzy vstoupí i papež, Kristův náměstek, aby Ti krásnou homilií za celou Církev poděkoval a s Tebou se rozloučil. Bohoslovci Nepomucena Nejvyššímu veleknězi důstojně přisluhují a drží pak u Tvé rakve stráž, než ji opět budou vynášet za teskných tónů písně „In paradisum conducant te angeli...“. Cesta do ráje povede pro Tebe přes Moravu, přes Hanou a přes Tebou tak milovaný Velehrad. Zdá se, že k nám právě tím naposledy promlouváš. Neříkával jsi, že je věčný život návrat? Návrat všeho toho, co jsme žili, co jsme měli rádi a co protrpěli – to že je vírou uchováno v Bohu pro věčnost!

Zní to krásně a věřím tomu, protože jsi to říkal Ty, a Tys netvrdil nic, co neprošlo Tvým srdcem, katalyzátorem pravdy. Ty ale dobře víš, že jsme ještě tak daleko jak Ty nedospěli. Věříme a přesto prosíme: vypros nám u Boha Otce pomoc naší nevěře! Vždyť sotva jsi opustil Věčné město, slunce se schovalo za šedá těžká oblaka, duje nervózní vítr ze Sahary a prší nám na hlavy písečný prach. Tobě je nyní už dobře, nám se však s Bohuslavem Reynkem z duše derou verše:

Smutkem jsme opilí,
kam jdeme, nevíme:
požehnej duši mé.
Pastýři prastarý
s hlubokými dary
měsíce a bdění,
s trny na temeni
těžkém, rozbodaném
jako srdce. Amen

Omelia del Santo Padre Benedetto XVI

ESEQUIE DELL'EM.MO CARDINALE TOMÁŠ ŠPIDLÍK SI

Venerati Fratelli,
illustri Signori Signore,
cari fratelli e sorelle!

Tra le ultime parole pronunciate dal compianto Cardinale Špidlík, vi sono state queste: "Per tutta la vita ho cercato il volto di Gesù, e ora sono felice e sereno perché sto per andare a vederlo". Questo stupendo pensiero – così semplice, quasi infantile nella sua espressione, eppure così profondo e vero – rimanda immediatamente alla preghiera di Gesù, che è risuonata poc’anzi nel Vangelo: "Padre, voglio che quelli che mi hai dato siano anch’essi con me dove sono io, perché contemplino la mia gloria, quella che tu mi hai dato; poiché mi hai amato prima della creazione del mondo" (Gv 17,24). E’ bello e consolante meditare questa corrispondenza tra il desiderio dell’uomo, che aspira a vedere il volto del Signore, e il desiderio di Gesù stesso. In realtà, quella di Cristo è ben più di un’aspirazione: è una volontà. Gesù dice al Padre: "voglio che quelli che mi hai dato siano con me". Ed è proprio qui, in questa volontà, che noi troviamo la "roccia", il fondamento solido per credere e per sperare. La volontà di Gesù in effetti coincide con quella di Dio Padre, e con l’opera dello Spirito Santo costituisce per l’uomo una sorta di "abbraccio" sicuro, forte e dolce, che lo conduce alla vita eterna.

Che immenso dono ascoltare questa volontà di Dio dalla sua stessa bocca! Penso che i grandi uomini di fede vivono immersi in questa grazia, hanno il dono di percepire con particolare forza questa verità, e così possono attraversare anche dure prove, come le ha attraversate Padre Tomáš Špidlík, senza perdere la fiducia, e conservando anzi un vivo senso dell’umorismo, che è certamente un segno di intelligenza ma anche di libertà interiore. Sotto questo profilo, era evidente la somiglianza tra il nostro compianto Cardinale e il Venerabile Giovanni Paolo II: entrambi erano portati alla battuta spiritosa e allo scherzo, pur avendo avuto in gioventù vicende personali difficili e per certi aspetti simili. La Provvidenza li ha fatti incontrare e collaborare per il bene della Chiesa, specialmente perché essa impari a respirare pienamente "con i suoi due polmoni", come amava dire il Papa slavo.

Questa libertà e presenza di spirito ha il suo fondamento oggettivo nella Risurrezione di Cristo. Mi piace sottolinearlo perché ci troviamo nel tempo liturgico pasquale e perché lo suggeriscono la prima e la seconda lettura biblica di questa celebrazione. Nella sua prima predicazione, il giorno di Pentecoste, san Pietro, ricolmo di Spirito Santo, annuncia il compimento in Gesù Cristo del Salmo 16. E’ stupendo vedere come lo Spirito Santo riveli agli Apostoli tutta la bellezza di quelle parole nella piena luce interiore della Risurrezione: "Contemplavo il Signore innanzi a me, / egli sta alla mia destra, perché io non vacilli. / Per questo si rallegrò il mio cuore ed esultò la mia lingua, / e anche la mia carne riposerà nella speranza" (At 2,25-26; cfr Sal 16/15,8-9). Questa preghiera trova un compimento sovrabbondante quando Cristo, il Santo di Dio, non viene abbandonato negli inferi. Egli per primo ha conosciuto "le vie della vita" ed è stato colmato di gioia con la presenza del Padre (cfr At 2,27-28; Sal 16/15,11). La speranza e la gioia di Gesù Risorto sono anche la speranza e la gioia dei suoi amici, grazie all’azione dello Spirito Santo. Lo dimostrava abitualmente Padre Špidlík con il suo modo di vivere, e questa sua testimonianza diventava sempre più eloquente col passare degli anni, perché, malgrado l’età avanzata e gli inevitabili acciacchi, il suo spirito rimaneva fresco e giovanile. Che cos’è questo se non amicizia con il Signore Risorto?

Nella seconda lettura, san Pietro benedice Dio che "nella sua grande misericordia ci ha rigenerati, mediante la risurrezione di Gesù Cristo dai morti, per una speranza viva". E aggiunge: "Perciò siete ricolmi di gioia, anche se dovete essere, per un po’ di tempo, afflitti da varie prove" (1 Pt 1,3.6). Anche qui emerge chiaramente come la speranza e la gioia siano realtà teologali che promanano dal mistero della Risurrezione di Cristo e dal dono del suo Spirito. Potremmo dire che lo Spirito Santo le prende dal cuore di Cristo Risorto e le trasfonde nel cuore dei suoi amici.

Volutamente ho introdotto l’immagine del "cuore", perché, come molti di voi sanno, Padre Špidlík la scelse per il motto del suo stemma cardinalizio: "Ex toto corde", "con tutto il cuore". Questa espressione si trova nel Libro del Deuteronomio, dentro il primo e fondamentale comandamento della legge, là dove Mosè dice al popolo: "Ascolta, Israele: il Signore è il nostro Dio, unico è il Signore. Tu amerai il Signore, tuo Dio, con tutto il cuore, con tutta l’anima e con tutte le forze" (Dt 6,4-5). "Con tutto il cuore – ex toto corde" si riferisce dunque al modo con cui Israele deve amare il suo Dio. Gesù conferma il primato di questo comandamento, al quale abbina quello dell’amore per il prossimo, affermando che esso è "simile" al primo e che da entrambi dipendono tutta la legge e i profeti (cfr Mt 22,37-39). Scegliendo questo motto, il nostro venerato Fratello poneva, per così dire, la sua vita dentro il comandamento dell’amore, la inscriveva tutta nel primato di Dio e della carità.

C’è un altro aspetto, un ulteriore significato dell’espressione "ex toto corde", che sicuramente Padre Špidlík aveva presente e intendeva manifestare col suo motto. Sempre a partire dalla radice biblica, il simbolo del cuore rappresenta nella spiritualità orientale la sede della preghiera, dell’incontro tra l’uomo e Dio, ma anche con gli altri uomini e con il cosmo. E qui bisogna ricordare che nello stemma del Cardinale Špidlík il cuore, che campeggia nello scudo, contiene una croce nei cui bracci si intersecano le parole PHOS e ZOE, "luce" e "vita", che sono nomi di Dio. Dunque, l’uomo che accoglie pienamente, ex toto corde, l’amore di Dio, accoglie la luce e la vita, e diventa a sua volta luce e vita nell’umanità e nell’universo.

Ma chi è quest’uomo? Chi è questo "cuore" del mondo, se non Gesù Cristo? E’ Lui la Luce e la Vita, perché in Lui "abita corporalmente tutta la pienezza della divinità" (Col 2,9). E qui mi piace ricordare che il nostro defunto Fratello è stato un membro della Compagnia di Gesù, cioè un figlio spirituale di quel sant’Ignazio che pone al centro della fede e della spiritualità la contemplazione di Dio nel mistero di Cristo. In questo simbolo del cuore si incontrano Oriente e Occidente, in un senso non devozionistico ma profondamente cristologico, come hanno messo in luce altri teologi gesuiti del secolo scorso. E Cristo, figura centrale della Rivelazione, è anche il principio formale dell’arte cristiana, un ambito che ha avuto in Padre Špidlík un grande maestro, ispiratore di idee e di progetti espressivi, che hanno trovato una sintesi importante nella Cappella Redemptoris Mater del Palazzo Apostolico.

Vorrei concludere ritornando al tema della Risurrezione, citando un testo molto amato dal Cardinale Špidlík, un passo degli Inni sulla Risurrezione di sant’Efrem il Siro:

"Dall’alto Egli è disceso come Signore,
dal ventre è uscito come un servo,
la morte si è inginocchiata davanti a Lui nello Sheol,
e la vita l’ha adorato nella sua risurrezione.
Benedetta la sua vittoria!" (n. 1, 8).

La Vergine Madre di Dio accompagni l’anima del nostro venerato Fratello nell’abbraccio della Santissima Trinità, dove "con tutto il cuore" loderà in eterno il suo infinito Amore. Amen.

Basilica Vaticana, Altare della Cattedra, Martedì, 20 aprile 2010

Homilie Benedikta XVI. na pohřbu kard. Tomáše Špidlíka

Vážení bratři,
Ctění pánové a dámy,
Drazí bratři a sestry!

Mezi posledními slovy, která pronesl zesnulý kardinál Špidlík, byla tato: „Celý život jsem hledal Ježíšovu tvář, a nyní jsem šťastný a klidný, protože odcházím, abych Ho uviděl“. Tato překrásná myšlenka, tak jednoduchá, co do formulace téměř dětská, ale přece hluboká a pravdivá, odkazuje bezprostředně k Ježíšově modlitbě, která před chvílí zazněla v evangeliu: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa“ (Jan 17,24). Je krásné a útěšné rozjímat o tomto souladu mezi touhou člověka, který si přeje vidět Pánovu tvář, a touhou Ježíše samotného. Ta Ježíšova je však něco mnohem více než touha: je to vůle. Ježíš říká Otci: „chci, aby ti, které jsi mi dal, byli se mnou“. Právě tady, v této vůli nacházíme „skálu“, pevný základ víry a doufání. Ježíšova vůle se totiž sbíhá s vůlí Boha Otce. A spolu s působením Ducha svatého tvoří pro člověka jakýsi druh bezpečného, mocného a něžného „objetí“, které jej uvádí do života věčného.
Uslyšet tuto vůli Boží z úst Jeho samého je nezměrný dar! Myslím, že velcí lidé víry žijí ponořeni do této milosti, mají dar vnímat tuto pravdu se zvláštní silou, a tak mohou procházet i těžkými zkouškami, jako jimi prošel Otec Tomáš Špidlík, bez ztráty důvěry a dokonce si přitom uchovat smysl pro humor, což je určitě znamení inteligence, ale také opravdové vnitřní svobody. Z tohoto hlediska byla zřetelná podobnost mezi naším zesnulým kardinálem a ctihodným Janem Pavlem II.: oba byli vtipní a dovedli žertovat, přestože měli nelehké a z určitých hledisek podobné mládí. Prozřetelnost je svedla dohromady a spolupracovali na dobru církve především v tom, aby se naučila plně dýchat „oběma plícemi“, jak rád říkával slovanský papež.
Tato svoboda a duchapřítomnost má svůj objektivní základ v Kristově Zmrtvýchvstání. Zdůrazňuji to, protože se nacházíme ve velikonoční době a protože to naznačují první i druhé biblické čtení této liturgické slavnosti. Ve svém prvním kázání v den Letnic svatý Petr, naplněn Duchem svatým, oznamuje, že se v Ježíši Kristu naplnil 16. Žalm. Je podivuhodné sledovat, jak Duch svatý zjevuje apoštolům celou krásu oněch slov v plné vnitřním světle Zmrtvýchvstání: „Mám Pána před očima stále, je mi po pravici, abych se neviklal. Proto se raduje mé srdce a můj jazyk jásá. Ano, i mé tělo odpočine v naději“ (Sk 2,25-26; srov. Žl 16,8-9). Tato modlitba dochází svého překypujícího naplnění, když Kristus, Svatý Boží, nepodlehne porušení. On jako první poznal „cesty života“ a byl naplněn radostí z Otcovy přítomnosti (srov. Sk2,27-28; Žl 16,11). Naděje a radost vzkříšeného Ježíše jsou také nadějí a radostí jeho přátel díky působení Ducha svatého. Otec Špidlík to běžně dokazoval svým způsobem života a toto jeho svědectví se s přibývajícími roky stávalo stále více výmluvným, protože navzdory pokročilému věku a nevyhnutelným potížím zůstával jeho duch svěží a mladý. Co jiného je to než přátelství se Vzkříšeným Pánem?
Ve druhém čtení svatý Petr dobrořečí Bohu, který „je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději“. A dodává: „proto budete potom jásat, i když vás musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky“ (1 Petr 1,3.6). Také odtud zřetelně vysvítá, že naděje a radost jsou teologální reality, které plynou z mystéria Kristova Vzkříšení a z daru Jeho Ducha. Mohli bychom říci, že Duch svatý je bere ze srdce Vzkříšeného Krista a vštěpuje je do srdce svých přátel.
Záměrně hovořím o obrazu „srdce“, protože, jak mnozí z vás vědí, Otec Špidlík jej zvolil jako motto svého kardinálského erbu: „Ex toto corde“, z celého srdce. Tento výraz se nachází v knize Deuteronomium v prvním a základním přikázání Zákona tam, kde Mojžíš praví lidu: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou silou!“ (Dt 6,4-5). „Celým srdcem – ex toto corde – se tedy vztahuje na způsob, jakým má Izrael milovat svého Boha. Ježíš potvrzuje primát tohoto přikázání, ke kterému připojuje také přikázání lásky k bližnímu, o němž praví, že je „podobné“ tomu prvnímu a že na obou spočívá celý Zákon i Proroci (srov. Mt 22,37-39). Volbou tohoto motta náš ctihodný bratr takříkajíc vložil svůj život do přikázání lásky, vepsal jej cele do primátu Boha a lásky.
Potom je tu ještě jiný aspekt, další význam výrazu „ex toto corde“, na který Otec Špidlík určitě pamatoval a zamýšlel jej svým mottem dát najevo. Vycházeje stále z biblického kořene, symbol srdce představuje ve východní spiritualitě sídlo modlitby, setkání mezi člověkem a Bohem, ale také s dalšími lidmi a s kosmem. Zde je třeba zmínit, že na erbu kardinála Špidlíka je srdce, umístěné na štítu, překryto křížem, na jehož ramenech se protínají slova PHOS a ZOE, světlo a život, což jsou jména Boží. Člověk, který plně, ex toto corde, přijímá světlo a život, stává se tedy sám světlem a životem v lidství a v univerzu.
Kdo je však tímto člověkem? Kdo je tímto „srdcem“ světa, ne-li Ježíš Kristus? On je Světlem a Životem, protože v Něm „přebývá všechna plnost božství“ (Kol 2,9). Tady bych rád zmínil, že náš zesnulý bratr byl členem Tovaryšstva Ježíšova, tzn. duchovní syn onoho svatého Ignáce, který klade do středu víry a spirituality kontemplaci Boha v tajemství Krista. V tomto symbolu srdce se setkávají Východ a Západ nikoli na jakési rovině zbožnosti, ale hluboce kristologicky, jak ukázali jiní jezuitští teologové minulého století. Kristus, ústřední postava Zjevení, je také formálním principem křesťanského umění, oblasti, která měla v Otci Špidlíkovi velkého mistra, inspirátora idejí a výrazových prostředků, jež našly významnou syntézu v kapli Redemptoris Mater apoštolského paláce.
Rád bych skončil tím, že se vrátím k tématu Vzkříšení, a ocituji text, který si kardinál Špidlík velmi oblíbil. Je to pasáž z Hymnů o Vzkříšení svatého Efréma Syrského:
„On shůry sestoupil jako Pán,
z lůna vyšel jako služebník,
v Šeolu se před ním pokořila smrt,
v Jeho Vzkříšení Ho adoroval život.“
Panenská Matka Boží kéž provází duši našeho ctihodného bratra do náruče Nejsvětější Trojice, kde „celým srdcem“ bude na věky chválit Jeho nekonečnou Lásku.
Amen.

Bazilika sv. Petra ve Vatikánu, 20.4.2010
Přeložil P. Milan Glaser, Česká sekce RV